Blíž, než čekám

Seděla jsem na kraji pohovky a sledovala, jak si on nervózně posouvá kousek koberce pod nohama. Vzduch mezi námi byl najednou těžký, skoro hmatatelný, a já cítila, jak se mi zrychluje dech. Bylo to divné – znali jsme se jen krátce, ale už teď jsem cítila, že tahle chvíle může všechno změnit.

Snažila jsem se mluvit, jenže slova se mi zasekla v hrdle. Každý jeho pohled, každé jemné posunutí ruky mi připomínalo, že je tady někdo, kdo mě vidí opravdu blízko, a to mě zároveň děsilo i lákalo. Přitáhla jsem si kolena k tělu a snažila se uklidnit, ale srdce mi bušilo, jako by chtělo vyběhnout z hrudi.

„Je všechno v pohodě?“ zeptal se nakonec tiše, a jeho hlas mě zaskočil svou něhou. Přikývla jsem, přestože jsem věděla, že by bylo jednodušší odpovědět pravdu. Věděla jsem, že mezi námi je něco, co ani jeden z nás ještě nechce pojmenovat. A přesto jsme se nehnuli. Jen seděli naproti sobě, každý v očekávání, každý na hraně, která se zdála být zároveň strašidelná i neuvěřitelně vzrušující.

V ten moment jsem si uvědomila, že celé to napětí, ten strach a zvědavost, byly stejně důležité jako cokoli, co by mohlo přijít dál. A že někdy stačí jen být spolu, pozorovat se, cítit tu blízkost a vědět, že druhý tu je.