Táto, čeho jsi v životě opravdu litoval?

Je mi 50+ a před nedávnem se mně má jediná dcera zeptala, táto ... čeho jsi v životě opravdu litoval ? Bez velkého přemýšlení jsem jí odpověděl, že ničeho zásadního, ale od té doby nad tím přemýšlím víc a víc.

Nemusel jsem moc dlouho přemýšlet a přišel na to.

Mám v životě asi jedinou kamarádku/přítelkyni se kterou celý život tzv. tancuji na ostří nože s tím, jak k sobě máme blízko, jak si společně rozumíme a jsme prostě nalazeni na jednu vlnu, kterou proplouváme svými životy.

Ona ví, že je mou touhou životní, ale nikdy toho nezneužila a ani nevyužila. Já nejsem ten dobývací typ a tak vždy zůstalo jen u slov.

Jednou mně poprosila o nafocení pár pěkných fotek pro ji samotnou a její rodinu. Ve vší počestnosti jsem s ní několikrát zajel na vybrané fotolokace a pár fotek se opravdu povedlo. Poslední lokací jsem ji pozval do hotelového apartmánu, kde kromě vizážistky byla v plánu i sedmichodová degustační večeře a nocleh v oddělených ložnicích. Vše probíhalo naprosto kouzelně a po večeři a lahvi dobrého bílého jsme se rozešli každý do své postele.

Ráno jsme zašli na snídani a před odjezdem se přišla rozloučit.

Poděkovala mi za příjemný večer a políbila mně. Né tak, jak už po několikáté, když jsme si třeba přáli k svátku/narozeninám, né žádné divoké zkoumání jazyky, ale tak, že se mi hlava točila a nohy mně neposlouchaly pěkných pár minut.

Celý život schválně při líbání zavírám oči, protože koho za nimi vidím se nikdo nedozví, ale tehdy jsem je měl nechat poprvé otevřené.

To je přesně a právě to, čeho budu litovat do konce života.

PS. rty jsou na líbání a oči na koukání ... poučte se všichni ostatní ...