Halloweenska noc plná touhy.

Mlha se přelévala přes dvůr jako hedvábí a na okenních tabulích se třpytily odlesky svíček z vyřezávaných dýní, které dýchaly oranžovým žárem do tmy. Nikol se zastavila na prahu, v ruce držela saténovou masku a koutkem úst se pousmála, když ucítila Pepův tichý krok za zády. Jeho přítomnost byla jako teplá vlna – žádné slovo, jen přibližující se dech a klidná jistota doteku na bedrech, který ji vracel do jejich společného rytmu. „Dneska nebudeme spěchat,“ zašeptal, a ta věta se usadila mezi nimi jako slib. Nikol mu podala masku a Pepa ji přejel prstem po vnitřní straně zápěstí, kde kůže vibruje nejvíc – pomalý, tažný pohyb, který nechal fantazii rozkvést. Když jí masku přiložil k očím, svět se zmenšil na vůni vosku, teplo svíček a jeho klidné, záměrné doteky. Stíny na zdech se houpaly a v každém z nich bylo něco z nich dvou. Pepa ji vedl po paměti – tři kroky vpřed, otočit, zády ke stolu, dlaň do jejích vlasů, druhou rukou po šíji dolů k lícní kosti, kde zůstala drobná pauza, jako když hudba přeskočí na nejmilejší refrén. Nikol se usmála jen pro sebe; znala tenhle rytmus. V jejich tichu znělo cinknutí sklenic, protože Pepa jí přiložil k rtům doušek červeného vína – zakulatěná chuť, která se na jazyku mísila s vůní skořice a pomerančové kůry ze svíček v misce. „Řekni, kdy mám zpomalit,“ pronesla tiše, ale on odpověděl jen dotykem – dlouhou linkou prstů od klíční kosti k rameni, jakoby kreslil neviditelné znamení. V tom doteku nebyl spěch; byl v něm návrat. Jejich pohyby se proplétaly jako dva plameny v závanu – chvíle, kdy se jen dýchá, a chvíle, kdy se dech zadrhne a zůstane mezi rty viset jako tajemství. Kostýmy z halloweenské noci se proměnily v rekvizity – šustot látky o hranu stolu, saténová stuha sklouzla na podlahu a zůstala tam jako červená stopa jejich večera. Pepa položil Nikol ruce na boky a přitiskl čelo k jejím vlasům, než ji zvedl tak, aby se jejich tepla potkala ve výšce, která jim vyhovuje. Nešlo o sílu, ale o nasměrování – o přesnost, jakou mají jen ti, kteří se znají poslepu. Když se přesunuli k oknu, vítr zvenčí přizvedl záclonu a ochladil jim kůži – maličký náraz reality, po kterém byla další blízkost ještě vroucnější. Nikol mu sevřela zápěstí a navedla jeho ruku na místo, kde se napětí mění v tichý souhlas. „Takhle,“ vydechla, a slovo se rozplynulo v polibku, který byl víc než hlad – byl to most. Pepa odpověděl trpělivostí, co hřeje, a přesně tím tlakem, který si zapamatuje tělo i po zhasnutí svíček. Jejich tempo se měnilo s plápoláním plamínků – chvíle, kdy vše znehybnělo a slyšet bylo jen klepnutí vosku o dřevo, a chvíle, kdy se pokoj roztočil kolem dvou středů, které beze slov našly společný čas. Nikol v prstech tiskla okraj stolu, když Pepa zpomalil a nechal je oba nadechnout – v tom nádechu visel úsměv, protože věděli, že vrchol je hezčí, když k němu člověk dojde společně. Když dýně uhasla, v pokoji zbyla jen jejich záře. Zůstali chvíli opření o sebe, ramenem o rameno, s čely lehce dotýkajícími se tak, jako by i myšlenky chtěly být blízko. Pepa jemně sundal Nikol masku a odhalil oči, které se leskly jako sklo ve světle poslední svíčky. „Máš chuť na další kousek vína?“ zeptal se tiše. Přikývla a usmála se tím pomalým úsměvem, který slibuje pokračování – ne proto, že je noc, ale protože jsou to oni dva. Na parapetu ležela ta červená stuha, symbol jejich večera, a venku vítr rozezpíval listí. Halloween si bral své tajemství zpět do tmy, ale jejich tajemství zůstalo v pokoji, v teple doteku, které nepřestává, ani když svět ztichne. A když Pepa znovu pozvedl sklenici k jejím rtům, věděli, že noc je dlouhá a jejich rytmus teprve doznívá – pomalu, s jistotou, v tónech, které patří jen jim dvěma.