Mlha nad Jordánem

Podzimní večer se snášel nad Táborem. Mlha se tiše plazila po vodní hladině Jordánu a lampy kolem stezky odrážely jemné zlaté světylko na vlhkém betonu. Klára milovala ten klid — takový, který člověka donutí dýchat pomaleji, poslouchat své vlastní myšlenky.

A dnes… dnes jí v hlavě hučelo víc než voda na jezu.

Opřela se o zábradlí u vody a cítila, jak jí chlad proniká kabátem. Když v tom zaslechla kroky. Známé. Tiché, ale jisté.

„Nemůžete přestat chodit sem ve stejnou dobu, že?“ ozval se hlas, který v ní před pár dny probudil něco dávno zapomenutého.

Marek.

Otočila se a koutky rtů se jí zvedly dřív, než to stihla ovládnout.

„Možná bych měla říct totéž vám.“
„Možná,“ pousmál se, „ale mně to nevadí.“

Stál blízko. A dnes ještě blíž než minule. Větší teplo vyzařovalo z jeho těla než z jakékoli pouliční lampy. Chvíli si jen hleděli do očí. Vzduch zhoustl — tak, že by ho šlo krájet.

Jeho prsty se dotkly její ruky jen jemně, jako by se chtěl zeptat, jestli smí víc. Klára neuhnula. Spíš se malinko přiklonila.

„Zima?“ zašeptal.

„Možná,“ odpověděla tiše. „Možná něco jiného.“

Jeho ruka sklouzla po jejím předloktí až k lokti. Pomalu. Jako by zkoumal každý centimetr, a přitom chtěl, aby to cítila. Celé tělo jí jemně vibrovalo napětím.

„Nevím, co se to mezi námi děje,“ řekl tichým hlasem, který měl v sobě víc touhy než jakýkoli dotek.
„A nechci to zastavit,“ vydechla.

O krok se k ní přiblížil. Nos téměř u jejího spánku. Jeho dech ji zahřál až k páteři. Kopíroval obrys jejího těla, aniž by se ještě dotkl přímo. Ta blízkost byla opojnější než víno v čajovně na Žižkově náměstí.

„Kdy naposledy jste něco opravdu chtěla, Kláro?“
„Právě teď,“ zašeptala, sotva slyšitelně.

Jeho rty se téměř dotkly jejích. Nerušil je nikdo — jen zvuk hladiny, občasný vzdálený smích z města a pak už jen ticho.

Políbil ji. Pomalu, jemně, ale s tím druhem hloubky, který říká takhle dlouho jsem čekal. Klára ucítila, jak se jí podlomila kolena. Chytil ji za boky, pevně, jistě. Tahle blízkost nebyla náhodná. Nebyla nevinná. Nebyla k zastavení.

Jeho prsty se zlehka dotkly místa pod kabátem, na boku. Jen kousek kůže. Nic víc. Ale ten dotek byl jako oheň, který se rozběhl jejím tělem. Přivřela oči. Cítila, jak se přitiskl blíž, až slyšela tlukot jeho srdce.

„Řekněte, a přestanu,“ zamumlal proti jejím rtům.
„Neříkej to,“ vydechla.

Jen se usmál — a přitáhl si ji ještě pevněji, jako by jí chtěl říct, že teď už není kudy uniknout. A že ani nechce.

Nad Jordánem se tiše zvedl chladný vítr, ale mezi nimi bylo víc tepla, než dokázala unést.

A noc byla teprve na začátku.