Koupelnové hrátky

Příliš horká. Vždycky to přeháním. Ale ta pára, ten horký dech na pokožce, to je očista i slib zároveň. Ponořila jsem se hlouběji a bublinky mi zaplavily až po kolena. Palce u nohou, tmavě nalakované jako třešně v čokoládě, vystrčím nad hladinu a pak je zase potopím do pěny.

Hra. Pohled mi sklouzne ke kraji vany, k mým stehnům. Ten kontrast. Hladká, mokrá kůže a ta krajka. Věděla jsem, že si je nesundám. Jsou šedé, jemně průsvitné, s bílým lemem. Jsou mokré, lepí se, ale jen na těch místech, kde to má být nejtěsnější. Cítím každý záhyb té látky. Je to tak drzý pocit, mít je na sobě jen tak, pro sebe, v té vší horké nevinnosti.

​Přejela jsem si prsty po mokrém boku. Pak dolů, po vnitřní straně stehna. Ta hladkost... ach. Voda šplouchá. Nikdo to neslyší. Jsem sama. Ale vím, že bych být nemusela. Možná je to lepší.

Vlastní ruce, vlastní rytmus. Jen se letmo dotknout té kraječky... a cítit ten pulz pod ní. Jenom zlehka, jenom slíbit. Ještě chvíli zůstanu v té vaně. Ještě chvíli si nechám ten horký, soukromý, hříšný pocit. A pak... pak uvidíme.