Pod světly operačního sálu (Soutěžní)

Noční na chirurgii měly zvláštní atmosféru. Chodby ztichly, světla byla tlumená a nemocnice působila spíš jako kulisa než skutečné místo. Pacienti spali, monitory jen občas pípaly. Seděli jsme spolu u sesterny, dvě unavené postavy v scrubs, ale mezi námi to jiskřilo tak silně, že jsem měl dojem, že to musí být vidět i na kamerách. „Víš, že vypadáš úplně zničeně?“ utrousil s úšklebkem a opřel se loktem o stůl. Tenká látka trička se mu napnula přes hrudník a já se přistihl, že se dívám o vteřinu déle, než je slušné. „Podívej se do zrcadla,“ odsekl jsem, ale bez jedu. „Ty na tom nejsi o moc líp.“ „Na rozdíl od tebe mně to sluší vždycky,“ zazubil se. Ten výraz jsem znal, ale v tom tlumeném světle, s kruhy pod očima, byl najednou… nebezpečně sexy. Chvíli jsme mlčeli. Hrnek s čajem pomalu chladl pod mými prsty. Cítil jsem jeho pohled na sobě – nejdřív jsem to ignoroval, ale pak jsem se mu podíval zpátky do očí. Neuhnul. Ticho se natáhlo, napětí zhoustlo. „Někdy přemýšlím,“ začal pomalu, „jestli sem chodím kvůli chirurgii… nebo kvůli tobě.“ Ta věta mi sjela po páteři jako proud horké vody. Zasmál jsem se, ale hlas se mi nepatrně zachvěl. „To je dost blbej důvod, proč tady trávit noci,“ zkusil jsem to shodit. Naklonil se blíž. Cítil jsem, jak se jeho koleno dotklo mého pod stolem. Ten drobný kontakt byl najednou nesnesitelně intenzivní. „Mně nepřijde,“ zašeptal. „Obzvlášť… když to mám oboustranně.“ Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem ho skoro slyšel ve vlastních uších. Dlaně se mi zpotily, prsty jsem svíral hrnek tak pevně, že mě začaly bolet. „Tak to řekni ještě jednou,“ požádal jsem a sám sebe neslyšel. Natáhl ruku a vzal mi hrnek z prstů. Odložil ho stranou. Najednou mezi námi nezbylo nic, co by mi dávalo záminku se ho nedotýkat. Položil dlaň na můj předloktí, pomalu, jakoby si mě zkoušel. Jeho palec mi přejel po kůži a ten nenápadný pohyb mi stáhl všechny nervy do jednoho bodu. „Líbíš se mi,“ řekl nakonec přímo. „Dlouho. A tady…“ hlavou kývl směrem k chodbě, „…se to s tebou dá snášet míň než ve škole.“ Zasmál jsem se, ale v očích mě pálilo. Ta upřímnost byla osvobozující a děsivá zároveň. „Taky jsem doufal, že si to jen nenamlouvám,“ přiznal jsem. „Protože jestli ne, tak je to neuvěřitelně… neprofesionální.“ „Totálně,“ přikývl. „Ale zkusím na to na pět minut zapomenout.“ Přisunul se tak blízko, že jsem cítil jeho dech na rtech. Vůně nemocnice – mýdlo, dezinfekce – se smíchala s něčím čistě jeho. Byl to okamžik, kdy jsem se ještě pořád mohl odtáhnout. Neudělal jsem to. Prsty mi zajely do látky jeho trika. Cítil jsem pod nimi horko jeho kůže, pevnost svalů, které znám spíš zpoza operačního stolu než takhle intimně. Hrudník se mu zvedal rychleji, skoro stejně jako můj. „Jestli teď něco neudělám, tak mě to bude žrát ještě roky,“ zamumlal. „Tak to udělej,“ zašeptal jsem. Políbil mě. Neopatrně, hladověji, než jsem čekal. Jako by to v sobě držel příliš dlouho. Zajel jsem mu rukou do vlasů, druhou rukou ho chytil za bok a přitáhl si ho na sebe. Židle zaskřípala o podlahu, když se ke mně přisunul tak blízko, že mezi našimi těly nezbylo nic než tenká látka. Jeho rty byly teplé, naléhavé. Jazyk se opřel o moje rty, pustil jsem ho dál a v tu chvíli už se mi odpojila hlava. Ruky si našly cestu po jeho zádech, přes lopatky až dolů k pasu. Cítil jsem, jak se mi do stehna opírá, jak i jeho tělo reaguje na každý dotek. „Tady ne,“ vydechl najednou proti mým rtům, ale nepohnul se ani o milimetr. „Ještě někdo přijde.“ „Kam?“ zašeptal jsem, sotva jsem popadal dech. Podíval se na dveře, pak na mě. V očích měl to rozhodnutí dřív, než něco řekl. „Máme klíč od jedný volný šatny,“ řekl. „Za rohem. Používají ji jen ráno.“ Ta představa ve mně něco rozsvítila. Chvíli jsem váhal – poslední zbytek „profesionálnosti“ se mě snažil držet při zemi. Pak jsem si vzpomněl na všechny ty týdny, kdy jsem se na něj díval přes sál a přál si přesně tohle. „Tak pojď,“ řekl jsem tiše a vstal. Cestou po chodbě jsem vnímal každý krok. Chodby byly prázdné, jen sem tam vzdálené pípnutí. Šel vedle mě, ruku lehce položenou v kříži na mých zádech, jako by mě vedl. U dveří do šatny vytáhl z kapsy klíč. Zamkl za námi. Uvnitř bylo šero, jen malé okénko pouštělo dovnitř pár pruhů světla. Ani jsme nerozsvěceli. Jakmile se dveře zavřely, opřel mě zády o chladnou stěnu. Rukama se zapřel vedle mé hlavy, podíval se mi do očí, jako by se ještě naposledy ujišťoval. „Jsi si jistý?“ zeptal se. Odpověděl jsem tak, že jsem se natáhl a přitáhl si ho za límec k dalšímu polibku. Tentokrát už to nebylo opatrné. Cítil jsem, jak jeho ruce sjíždějí zdi, až se dotknou mého pasu, jak mi prsty vklouznou pod triko a najdou si kůži. Ten kontrast – chlad stěny za zády a žár jeho dlaní – mě přiměl tiše zasténat. Jeho polibky se přesunuly k mému krku, k linii čelisti. Zatímco mě líbal, cítil jsem, jak mi rozepíná knoflíky u kalhot, jak látka povoluje a jeho prsty si najdou cestu dál. Vzduch najednou zhoustl, dech jsme měli oba přerývaný. Všechno, co se dělo potom, bylo chaotické, naléhavé a neuvěřitelně intenzivní – splétání těl v úzkém prostoru šatny, doteky, které jsem si do té chvíle dovoloval jen v představách, tlumené vzdechy, které by přes dveře stejně nikdo neslyšel. Když bylo po všem, opřel si čelo o moje rameno a chvíli jen zhluboka dýchal. Rukou mě hladil po boku, pomalu, jako by se vracel zpátky do reality. „No,“ zasmál se nakonec tiše, hlas pořád lehce rozechvělý. „Tak tohle v sylabu určitě nebylo.“ „Ne?“ odpověděl jsem a políbil ho do vlasů. „Měli by to přidat. Výrazně to zlepšuje vztah k pracovišti.“ Zasmál se víc, uvolněněji. Ještě chvíli jsme stáli v té úzké šatně, jen v částečně srovnaném oblečení, s kůží ještě citlivou po každém doteku. Když jsme konečně vyšli zpátky na chodbu, byli jsme zase v scrubs, na první pohled dva normální medici na noční směně. Ale já věděl, že odteď už to nebude „jen“ spolužák.