Má první nevěra–jsem opravdu tak hrozná?

A tak jsem zůstala sama (06): Má první nevěra – jsem opravdu tak hrozná?

Ano, moje poprvé bylo skutečně krásné. Jistě chápete, že mě v tu chvíli ze všeho nejvíc zajímalo, jestli to je na mně na první pohled poznat. Hned jak Marek odešel, utíkala jsem k zrcadlu. Četla jsem, že to je vidět na očích. Důkladně jsem si je prohlédla. Tedy já mám tak strašně nevýrazné oči, to je úplná hrůza! Vypadám jak leklá ryba. Prsa jsou stejná, tak teď ještě znovu rychle nafotit digiťákem pár čerstvých fotek mé nové frndy. Nějakou dobu mi to trvalo. Zapnout počítač, počkat až naběhne, připojit foťák, pustit program od foťáku, čekat, než se fotky stáhnou, pustit Photopaint na prohlížení JPEG souborů a čekat. Konečně si mohu fotky pořádně prohlédnout (to je tak komplikované, že určitě bude pro hodně lidí jednodušší zajít do fotolabu, než se s tím furt otravovat; v nějaké moc velké rozšíření digitální fotografie v nejbližších letech nevěřím). Výsledek byl šokující. Ten rozdíl mezi před a po nebyl na můj první pohled poznat! Že by za to mohlo rozlišení? Kontrast? Málo světla? Musím nadělat další fotky a lépe se nasvítit. Možná nebýt tolik nervózní. Uvolnila jsem se (tedy snažila se uvolnit), fotka, stáhla jsem se, fotka, dala si tam dva prsty a hned s nimi ven a další rychlá fotka. Ne, nepůjdu si je teď prohlédnout, raději nafotím další sérii. Pro jistotu víc nohy od sebe, roztáhnout si ji i prsty a další a další fotky. Znovu připojit digiťák ke kompu. Zopakovala jsem proces stahování, který tentokrát trval neskutečně dlouho. Pustit Photopaint – a zase žádný viditelný rozdíl. Tak to je mi tedy pěkná záhada. Vždyť někde v zahraničí dokonce dělají plastiky panenské blány. Za patřičný poplatek ji prý obnoví. Jak, když nic není vidět? To nechápu… Do háje! Naši budou za chvilku doma! Musím vše důkladně uklidit. Na prohlížení fotek budu mít dost času později.

Tenkrát jsem nutně potřebovala vědět, zda jsem jiná, co se na mně změnilo. Vždyť se okolo panenství odehrává tolik mystérií! Není přece možné, aby se to aspoň nějak neprojevilo. Přemýšlela jsem, které holky to mají u nás ve třídě nebo na judu za sebou a jestli na nich bylo něco poznat. Uvědomila jsem si, že jsem si nikdy holek v mém okolí moc nevšímala. Tudíž jsem na nich nějakou proměnu nebyla schopná zpětně identifikovat. Co teď s tím? Tehdy jsem se víc zaměřila na sebe a začala se pozorovat, abych přišla na to, jaká skutečně jsem.

První, kdo mě v tomto mém nové stavu uviděl, byla maminka.
„Ahoj Mari, něco nového ve škole?“
„Ahoj, ne, všechno v pohodě.“
„To jsem ráda. Marek se ti ozval? Dlouho jsi o něm nic neříkala. Věnuje se ti?“
„Jasně že jo, ale já se teď připravovala do školy. Náhodou, trefila jsi to. Na dnešek jsme byli domluvení, že půjdeme do kina, na Costnera.“
„Jé, toho mám ráda. Jaké to bylo?“
„Nakonec jsme nikam nešli. Já Markovi slíbila nějaké písničky, ale abych mu nenahrála něco, co nechce, vzala jsem ho k nám a nahrávali jsme spolu na mém dvojčeti. I z céda.“
Maminka se na mě pozorně podívala.
„Ty, Mari, jak to spolu vlastně máte? Není nějakej opožděnej nebo zastydlej? Dalšího bráchu přece nepotřebuješ.“
„Mami, ne, jen je zamilovanej a nejistej, jak to mám já s ním. Bál se, že by mohl být moc hrrr, že bych z něj chytla panenskou hrůzu a tím by o mě přišel.“
„A jak to máš ty s ním? Nevyzvídám, jen mám starost.“
„Mami, neboj, už to je v poho.“
„My se tak snažíme, na víkend ti upeču bábovku a dám sebou lahev vína, a ty se nakonec skutečně s Janinou učíš. Neuvěřitelné. Nebo ne?“
„Mami, jsi moc hodná a děkuji. Takhle myslet na můj milostný život.“
„A?“
„Je v naprosté pohodě. S Markem určitě budeme chtít být sami. Hodně. Skoro nejvíc ze všeho.“
„To ráda slyším. Usmíváš se, takže hádám, že je vše tak, jak má být.“
„Ano, je. Miluje mě. Určitě bude ještě dneska volat.“
„A ty jeho?“
Na odpověď jsem v tu chvíli nějak neměla sílu.
„Jsi teď šťastná,“ maminka tak mé mlčení spíš okomentovala, než aby to byla vyřčená otázka. Všimla si mé nejistoty, a proto raději hned pokračovala, než aby vzniklo trapné ticho. Svoji maminku skutečně miluju. Rozumí tolika věcem, aniž bych musela cokoli vysvětlovat.
„To jsem ráda, Mari. Všechno je pak hned mnohem hezčí.“
„Mami, je,“ usmála jsem se a poskočila k ní abych ji mohla obejmout a dát pořádnou pusu.
„Jen si dávej pozor na dopamin. Ale to ty víš, že?“
Úplně mě zamrazilo. Ona je lidská psychika hodně složitá a je závislá na mnoha chemikáliích. Dopamin při svém uvolnění sice vyvolává pocit euforie a uspokojení, ale ty důvody, proč se zčistajasna vyplaví, tak ty nemusí být vždy jen růžově nevinné. Vyvolat jej může také například pocit z vlastní úspěšné dominance, tedy úžas z toho, že se běh věcí zcela podřizuje vaší vůli.

Marek k nám domů skutečně po správách zavolal. Měl štěstí, nikdo v tu dobu na internetu nebyl. Zvedla to maminka a byla na něj milá. Potěšilo mě, že zavolal. Moc dlouho jsme spolu mluvit nemohli, a navíc mi bylo nepříjemné, že nás mohl doma kdokoli slyšet. Noc byla také klidná a necítila jsem potřebu se udělat. Jen ráno jsem vstala dřív a zase si pořádně prohlížela oči. Bez viditelné změny. Stále stejná leklá ryba. S tím musím okamžitě něco udělat. Nikdy jsem se moc nelíčila a přiznávám, tenkrát jsem neměla ani ponětí, jak se skutečně dobře nalíčit. Hnal mě tak pouze pocit, že musím vypadat jinak. Zároveň jsem nechtěla, aby bylo mé líčení nápadné, na první pohled rozpoznatelné.
Co se sebou provedu? Vlasy černé jako uhel, trochu snědší pleť, oříškově hnědé oči. Vzala jsem si do koupelny vše, co jsem z kosmetiky už od dob dětství nashromáždila a jen minimálně použila. Obočí jsem naštěstí neměla spojené, ale bylo takové, že jsem z něj nebyla zrovna odvázaná. Našla jsem vyschlou řasenku a snažila jsem se ho pročesat. Vypadalo lépe, ale ještě to nebylo ono. Jasně! Gel Wet Look! Bude trochu lesklé, a hlavně se pak ani nehne. S výsledkem jsem byla spokojená. Zvláštní, že mě to před tím nikdy nenapadlo. Co dál s očima? Na víčko béžový stín, jen nepatrně tmavší, než má přirozená barva. A tenhle světlejší do záhybu. U řas hnědou tužku, nic černého. Jsem geniální! Jen ji trošku máznu a nikdo nepozná, že tam je. Skvělé, oči už nemám tak leklé. S řasenkou jsem nikdy neměla moc dobrou zkušenost. Řasy byly po ní vždycky hodně výrazné. Ale co použít jen jednu vrstvu? Zlehka? No, to vůbec není špatné! A jen horní řasy! To je panečku rozdíl, levé a pravé oko. Levé takové no nevím, pravé skoro stejné, ale podstatně zářivější, živější. Co ještě použiji? Korektor? Ale jen pod vnitřní koutek. Lehce ho tam prstem naklepu. Tedy! Já vypadám vyloženě odpočatě! Co tváře? Chtějí jen trochu rozjasnit. Tahle balzámová rtěnka se mi líbí. Ale na tváře? No co, vždyť to je jedno, když to tak cítím, zkusím to. Výsledek rozhodně nevypadá špatně! A na rty matnou nude rtěnku. Tahle je skoro stejná jako mé rty, jen nepatrně tmavší. Celé líčení netrvalo dlouho a hlavně – byla jsem se sebou spokojená. Už jsem nebyla jako ona pověstná leklá ryba. Teď ještě vhodné oblečení. Ona ta doba tenkrát byla taková, že se nosilo co nejvíc džínoviny, ale všechno to bylo takové divně volné. Vyšší pas a dělalo to velkou prdel. To jsem ten den rozhodně nechtěla. Prohledala jsem staré oblečení a snažila se najít co nejmenší staré džíny, abych v nich byla hodně vypasovaná. Najít se daly, ale měla jsem problém s délkou. Nakonec se mi podařilo vybrat i vyhovující délku. Lehce mi odhalovaly kotníky. Podle mě to bylo sexy. Byly vidět jen s bačkorami, tedy když budu ve třídě. Venku jsem tenkrát nosila vyšší podzimní boty, takže bez sexy kotníčku. Džíny jsem doplnila mikinou, také starší, ne tak volnou, a oproti tehdejší módě jsem ji nezastrčila do kalhot. Byla jsem zvědavá, jak na můj nový styl bude u snídaně reagovat zbytek rodiny. Nikdo nic neříkal, jen mamka na mě mrkla a ukázala palec nahoru.
Ráno ve škole se ke mně přihnala Janina a vzrušeně se ptala: „Mari, co s tebou včera bylo? Už jsi v poho? Počkej, co s tebou je? Vypadáš dneska strašně sexy! Cos se sebou udělala? Jsi stejná ale taková nějak krásná!“
„Nic, jen jsem se na sebe pořádně podívala do zrcadla, a protože jsem vypadala jako leklá ryba, rozhodla jsem se to hned změnit. Trocha líčení a staré oblečení, nic zvláštního jsem ze sebou nedělala.“
„Teda, ty ses nikdy moc nelíčila a ani teď to není poznat, ale jde z tebe něco takového zajímavého, že to poutá pozornost, vůbec nevím, jak to popsat. Ale to jsem ti vlastně vůbec říct nechtěla. Víš, jak jsi tu včera nebyla, tak za mnou přišla Andrea a zase se ptala, čemu jsme se tak smály. No a já jí řekla, že jsme se spolu celý víkend učily. Bylo jí to divný, tak jsem prozradila, že jsme zkusily, jaké by to bylo s klukem. Neva, že jsem to řekla? No a ona to chce vyzkoušet taky. A já nevím, co ty. Musela jsem ti to hned říct. Prý její rodiče jedou na víkend pryč, tak by to šlo u nich.“
„Jé, Jani, to je úplně super, to budete mít spolu nádherný víkend. Já už něco mám, ale klidně ji zasvěť.“
„Nebude ti to vadit? Víš, no, jak jsme víš co,“ zkoušela se Janina vymáčknout.
„Jsi moje nej kámoška, Jani. A chápu, že to prostě není lehký.“
„No není. A tobě to vážně nebude vadit? Zůstaneme kamarádky?“ skoro zašeptala a koukala na mě takovýma těma psíma očima, pohledem odspodu.
„Nebýt ve škole, dám ti suprového francouzáka. Vůbec mi to neva, a přeju vám to. Ukaž jí pořádného nextleveláče!“
„Fakt ti to neva? Jsi skvělá! Já to hned musím Andrejce říct, ať si nedělá starosti.“
„Utíkej za ní!“
Takže Janina si všimla, že jsem jiná? To jsem zvědavá, co ostatní. Jak jsem se courala pomalu do lavice, velmi intenzivně jsem cítila, že mi Jirka, Karel a Ondra koukali na zadek. Krátce jsem se otočila a pocit jsem si potvrdila. Sledovali můj zadek tak okatě, že to bylo vlastně poprvé, co jsem v naší třídě něco takového, jako je zírání na mě, zaznamenala. Asi jsem se vážně celou dobu tady na gymplu oblékala úplně špatně.
O přestávce za mnou přišla Věruna, dle všech měřítek nejkrásnější holka naší třídy.
„Ahoj Mari, máš úplně úžasný džíny. Prozradíš mi, kdes je koupila? Máš v nich parádně vyrýsovanou postavu.“
„Věru, tohle jsou vyhrabošený starý džíny, který jsem měla ještě na základce. Ale byly mi tenkrát tak velký, že jsem je ani nemohla nosit. Dneska jsem dostala takový nápad, že zkusím, jestli jsem do nich třeba už konečně dorostla, a tak jsem je zkusila. Jsem v nich děsně napraná. Fakt ti připadaj dobrý?“
„Jsou úplně super, klukům můžou vypadnout oči z důlků. A vlastně vůbec dneska celá tak nějak záříš.“
Tak Věruna závidí a navíc trpí, že už není centrem pozornosti ona! No to mě teda podrž! Co se z toho ještě vyvrbí, to jsem tedy zvědavá!
O další přestávce za mnou přišla Janina s Andynou.
„Mari,“ začala Andyna. „Vážně nebudeš mít o víkendu čas? Prý jsi úžasná učitelka. A jak tě tu dneska vidím, tak máš naprosto dokonalý makeup. Naučila bys to nás dvě taky? Takhle neviditelně se malovat? Vypadáš totiž naprosto dokonale! A kluci, jak po tobě dneska jedou, no to je bomba!“
Bomba je, že jsem si to dneska rozházela asi u všech holek ze třídy. A to jsem nečekala a ani nechtěla. Budou žárlit. Ale co, nějak to dám.
„Jasně, vysvětlím vám to.“
„A naučíš nás to? Vysvětlování nemusíme pochopit,“ zaprosila Janina a rukama udělala takové to králičí gesto.
„Mám teď hodně práce, ale jasně. Domluvíme se a přijdete k nám na návštěvu, vezmete s sebou všechny šminky, co máte, a já vás to budu učit.“
„To je skvělé,“ radovala se Andyna.
„Mari, a o víkendu opravdu nemůžeš? Víš, že máš skvělé metody učení,“ zašeptala totálně zrudlá Janina.
„Holky, máme rodinnou oslavu a já na ní bezpodmínečně musím být. Příbuzní by mě jinak vyobcovali. Přes to prostě vlak nejede. Třeba to vyjde jindy,“ řekla jsem s rádoby povzbudivým tónem v hlase, avšak v hlavě jsem doufala, že k tomu nedojde už nikdy.
Jako by tomu všemu nebyl ten den konec. Vyšla jsem před školu a první, koho vidím, byl Marek. A to jsme ani nebyli domluveni. Skoro všichni kluci od nás ten den viděli, jakého vysokého a skutečně už mužného přítele mám. Ne taková ucha, jako jsou oni. A že se ke mně zatraceně má a vášnivě se se mnou líbá. Kupodivu z celé naší třídy nám věnovala nejvíc pozornosti Věruna. Ale co.
„Mari, ty dneska vyladáš úplně úžasně,“ spustil rozjařený Marek hned, jak mě přestal líbat. „Jak jsem do tebe zamilovanej, tak mi připadáš stále krásnější a krásnější. Vážně jsi byla nejkrásnější už před tím. Nevím, co se to se mnou děje. Co se mnou děláš.“
Milý Marku, pomyslela jsem si, když bys jen tušil, na jaké otáčky jsem musela zapnout svou představivost, abych se líbila sama sobě. Ale to je dobře, že zas nejsi až tak moc všímavý.

V té době jsem našla svůj styl oblékání i líčení. A také jsem se z nějakého důvodu stala ve škole populární a spolužáky nejen z naší třídy začaly zajímat mé názory. S Janinou jsme to už nikdy nezopakovaly. Oproti tomu s Markem nás to bavilo čím dál tím víc. Všechno tenkrát strašně letělo. Přijímačky na vejšku, matura, a hlavně těšení se na prázdniny, které jsem chtěla co nejvíc prožívat s Markem. Byly nádherné. Dokonce jsme dva týdny strávili s našima a další dva týdny s jeho rodiči. Všichni nás tenkrát brali jako fajn mladý pár.

Na vejšce to bylo už od začátku zajímavé. Vybírala jsem si fakultu podle oborů, které jsem nutně potřebovala důkladně poznat. Má volba padla na Institut základů vzdělanosti, v jejímž čele stál úžasný Zdeněk Pinc. Přednášky mě bavily, hodně jsem četla a v té době toho měl i Marek až nad hlavu. Jedinou mou aktivitou, která mi tenkrát čistila hlavu, bylo judo. Jenže jsem se tam také potkávala s Oldou. Do oddílu přišel loni a hned byl za velkou hvězdu. Přišlo mi, že se na mě koukal tak nějak jinak. Já z těch jeho pohledů byla nervózní, protože ač jsem byla s Markem spokojená, Olda se mi líbil. Já se chtěla líbit jemu. A přiznávám, chtěla jsem, aby byl do mě zamilovaný. Moc. Nevěděla jsem, co s tím dělat. Napadlo mě zajít za dědou a pokecat s ním o životě. Je moudrý a třeba mi poradí. Vybrala jsem den, kdy byl děda odpoledne sám doma a navštívila ho.

„María, zařídit, abychom se potkali sami, to ti muselo dát hodně práce,“ přivítal mě naprosto odzbrojujícím způsobem děda. Měl přitom ten svůj šibalský úsměv.
„Ahoj dědo, jak to, že ti je vždycky všechno hned nad slunce jasný? A ostatně mamce taky. Že jste si v tom tak podobní.“
„Zrovna ty se tomu přece nemůžeš divit, María. Vždyť ty taky víš. Přece jsme všichni z jednoho hnízda. Sice jako bys podobou vypadla z oka své babičce, a jak na tebe teď koukám, tak jsi snad ještě krásnější než ona ve tvém věku. Ale to tady nahoře,“ usmál se a poklepal si na hlavu, „máš spolu se mnou, mým dědou a tvou maminkou stejné. Tvůj brácha je víc do táty. Nekonfliktní typ. Mně i dědovi to pomáhalo úspěšně vítězit v bitvách, tvé mamince najít si nejlepšího manžela a tobě doufám přežít. Myslím, že ty to máš z nás všech nejtěžší.“
„Dobře dědo, máš určitě pravdu, že toho dost vím a nebudu dělat hloupou. Všemu ale přeci jen nerozumím. Proč to mám nejtěžší?“
„Dobře, dobře,“ smál se děda. „Pojď si sednout, uvařím dobrý čaj a vysvětlím ti to.“ Přinesl konvici, dva šálky a pustil se do vyprávění.
„Začnu příběhem o mém dědovi, o kterém jsem ti toho nikdy moc nevyprávěl. Nepatří to totiž mezi radostné rodinné historky, a navíc bylo v minulosti určité nebezpečí, že by se povědomí o tom, kým byl, mohlo negativně projevit na hodnocení ostatních členů naší rodiny. Tvůj prapraděda byl vysoký důstojník Rakousko – Uherské armády. Vyznamenal se v bojích v Itálii, kde mimo jiné vedl české oddíly. A věz, že tam nebylo snadné přežít. Po Velké válce se stal vysokým důstojníkem Československé armády. Měl pro její organizační chod nedocenitelné zkušenosti. Jenže v té době bylo dobré jen to, co přicházelo z Francie nebo od legionářů. Skupina štábních důstojníků poukazovala na to, že se Francouzům z vojenské mise jen tak předávají ty nejtajnější dokumenty naší armády. V roce 1920 se proti francouzské misi otevřeně postavili, což je později stálo místo a byli z armády propuštěni. Navíc na ně mnoho legionářů pohlíželo jako na Rakušáky, a to bylo velmi nespravedlivé. Ta nálepka byla za první republiky hodně nebezpečná. Možná i právě proto tenkrát nikdo z rodiny nic nenamítal, když jsem cítil silnou potřebu jít bojovat za spravedlnost do Španělska. Chápali mou duši bojovníka. A v čem je ta naše podobnost? Dokážeme analyzovat a víme s vysokou pravděpodobností, co kdo udělá. Máme celkem přesný úsudek. Prapraděda tomu říkal jasnozřivost CaK důstojníka, já důkladné poznání protivníka a tvá maminka pokročilé studium psychologie. Maminka měla štěstí, protože studium psychologie v kombinaci s filozofií bylo poprvé otevřeno v roce 1964, přesně v době, kdy skončila na gymnáziu. Nedivím se, že jsi provedla podobnou volbu školy jako maminka a rozšířila jsi si studium i o sociologii.“
„No jo, chci vědět, proč se věci dějí.“
„Však ti moc dobře rozumím. Proč to máš z nás všech nejtěžší? Můj děda tak, jako většina lidí v té době, pevně věřil v boha. CaK armáda mu dala přesný, kodifikovaný řád a po materiální stránce se o něj také starala velmi dobře. Měl jasnou cestu. Jeho morálku určovalo desatero a díky armádě v životě neočekával žádné nečekané překážky. Nemusel svět, který jej obklopoval, sám zkoumat. Když se objevily po válce potíže, dokázal stát pevně na svých postojích a díky disciplíně se se ztrátou práce v milované armádě smiřoval sice těžko, nicméně rodinu dokázal i v době světové krize velmi dobře zabezpečit a nemusel se za své jednání stydět. O svém tátovi nemluvím, protože byl poslušný syn. I jeho rozhodování bylo ulehčené pevnou vírou a to, co dědovi dala CaK armáda, mému taťkovi nahradil děda. Upřímně ctil své rodiče a ve všem je poslouchal. To na jejich přání se věnoval mezinárodnímu obchodu. Tenkrát byla svatá povinnost plnit přání rodičů. Já už měl možnost volby. Společnost byla po Velké válce snad poprvé od úsvitu lidských dějin trochu otevřenější. Zvolil jsem si sám Vysokou školu, kterou budu studovat. Bavily mě motory a moderní technika, tudíž byla volba studia strojního a elektrotechnického inženýrství na pražské technice jasnou volbou. Ono to tenkrát bylo dohromady. Studium mi šlo, a tak jsem druhou státní zkoušku, říkalo se jí inženýrská, složil už ve 22 letech, po 4 letech studia. Abych mohl studovat, musel jsem zažádat o odklad vojny. Hned po promoci, tedy na podzim, jsem narukoval. Tenkrát vojna trvala dva roky a chodilo se na ní od 20 let. Měl jsem díky dědovi trošku protekci, tudíž jsem se v rámci tehdejších zákonů mohl stát velmi brzy podporučíkem. Vojnu jsem skončil na podzim v roce 1936. Hned poté jsem se přihlásil jako dobrovolník do Španělska. Byl jsem si sám sebou jistý. Naštěstí na mně nikdo nezávisel, a tak jsem mohl s klidným svědomím zachraňovat svět.
Zpátky k tobě. Víra v boha neurčuje tvé konání tak, jako to bylo za mého dědečka. Jako žena nejsi omezena ani hrozbou ekonomického nedostatku, což byl zásadní strašák pro všechny ženy až do těsně předdruhoválečného období. Jediné, v co mohly ženy po dlouhá tisíciletí doufat, se bylo šťastně, tedy především bohatě, se provdat. Ty máš jen jedinou jistotu, a tou je volnost. Důvěru v boha, který by řídí tvé kroky, možnost nalézat útěchu v upřímné modlitbě, když by byl život vůči tobě krutý a vůbec smutný, tu dnes nemáš. Jen kolem sebe vidíš obrovské množství lákadel. Reklama, televize, život falešných celebrit, hloupé ženské časopisy a také i filmy do tebe doslova na každém kroku tlačí, jak krásný a pohádkový život všichni žijí. Ale poznat, že tak nikdo nežije, že to je jen jako, že tak nikdo ve skutečnosti ani žít nemůže, to už musí poznat každý sám. Mladé holky to odnášejí nejvíc, že tohle vše, co je jakoby na dosah ruky, nemají. Ty naštěstí moc dobře víš, že se musíš spoléhat jen a pouze na sebe. Důvěra v manžela, který by se o tebe postaral a zabezpečil tě po všech stránkách, je dnes bohužel pouhá fikce. Hledáš pravou lásku, na což dlouhé generace žen před tebou neměly možnost ani pomyslet, natož ji ve svém životě kdy prožít. Volnost v rozhodování se, co budeš druhý den dělat, volnost ve výběru své profese, obstát v konkurenci dalších krásných dívek, klade na vás obrovskou odpovědnost. A do toho přízrak prvního přikázání moderní doby - neselhat. Ta nejpřirozenější profese, která formovala tisíce generací žen, tedy poslušná žena-manželka, o kterou se po materiální stránce stará muž, v dnešním výběru povolání zahrnuta není. Obrovská šíře možností, kterou díky dnešní době máš, bohužel přináší i možnost chybného výběru, za který budeš moct jen a pouze ty sama. To vše máš dělat bez zkušenosti, bez průpravy, bez možnosti ověření nějakým praktickým testem. To vše bez toho, abys měla za sebou generace žen, které mají s tak širokou volností zkušenosti, na kterých bys mohla ty, jako jejich pokračovatelka, stavět. Já mohl stavět na tom, co jsem odkoukal od mého dědy. Podmínky mužské linie si byly historicky více méně podobné. S patřičnou dávkou svobody. Takže chápu, že si jsou dnešní mladé dámy velmi nejisté. Ale už jsem mluvil dlouho,“ dořekl a hluboce se napil. A s patřičnou dávkou svobody. Takže chápu, že si musíš být velmi nejistá. Ale už jsem mluvil dlouho,“ dořekl a hluboce se napil.
„Rozumím, muži měli vždy nebo už poměrně dlouhou dobu určitou volnost volby, která však byla také omezena, ale i jejich volba byla chráněna tím, že mohli svou odpovědnost přenést na někoho jiného, nebo lépe, sdílet ji. Ať už s bohem, velitelem, nebo například se svými rodiči. Nebyli na to proto nikdy sami. Ano?“
„Přesně tak. Absolutní volnost, bez nutnosti zodpovídat se někomu, ta je dnes nová i pro muže. Takže neukotvený muž je častý jev a pro ženu, která také není ničím omezena, může být takové setkání zničující.“
Podívala jsem se na dědu a přemýšlela, jak to všechno dokázal odhadnout. „Aha, tedy víš, že ač je pro mě všechno krásné, tak to nějak neumím docenit, protože to přišlo sice ve správný čas, ale emoce, které tam mám, mohou být ne z prožívaného štěstí, ale z toho, že jsem si jen splnila cíl. Toho se bojím.“
„Proto jsi tu, proto chceš znát mužský pohled, a proto se nechceš ptát babičky nebo mámy. Proto jsem ti tak dlouho vysvětloval, že takovou volnost, jakou muži i ženy dnes mají, na vlastní kůži neznám.“
„Přesně jsi to odhadl. Vidíš to úplně jasně. Potřebuji si nějak ověřit mé názory, získat zkušenosti.“
„Kdysi to bylo tak, že když už ti dva spolu něco měli, tak zpravidla do půl roku došlo k těhotenství. Zrovna právě ten půl rok je přesně čas, kdy bývají první velké lásky nejintenzivnější. I když šlo tenkrát převážně o domluvené sňatky, tak se ti dva do sebe skutečně velmi často zamilovali. Holt děti tenkrát poslouchali své rodiče úplně ve všem. Biologie s její touhou po rozmnožování určitě hrála v tom zamilování svou velkou roli. Pak to krásno trochu klesá, a když tam přijde dítě, dostává vztah novou a zcela správnou dynamiku. Příroda to má moc hezky nastavené. Ale dnes? Kontrola porodnosti, období intenzivní zamilovanosti opadne, a co s tím vztahem dál?“
„Rozumím,“ povzdechla jsem si a věděla, že to budou těžké roky, co před sebou ještě mám.
„Můj děda byl v božích rukou. Já jsem už něco věděl, ale ani na technice nám neřekli, jak to s tou rozžhavenou ocelí skutečně je nebo jaká je podstata elektřiny. Avšak co nás naučili, tak nám tenkrát naprosto stačilo. Jednalo se o fenomény a k tomu, abychom je dokonale využili, jsme nic víc než vzorečky, které ostatně skvěle fungují i dnes, znát nepotřebovali. Teď jsi tu ty, má vnučka, opět ob jednu generaci, pro které jsou boží zázraky i fenomenologie překonány a chceš znát skutečnou podstatu věcí okolo sebe. Včetně toho, o čem je láska. To je velmi nebezpečné, protože je to pro tebe neprozkoumané území. A už nemáš okolo sebe žádné záchranné sítě. Cesta, na kterou se chystáš, bude bolet. Jediné, o co se budeš moci opřít, jsi a budeš jen ty sama. Samostatnost, ke které jsme tě všichni už od tvých prvních kroků vedli, schopnost ubránit se fyzickému násilí, tedy tvé judo, to nás, jako tvou rodinu, uklidňuje. Že máš všechny předpoklady k tomu, abys byla tento svět schopna přežít. Jestli bude celý tvůj život šťastný nebo jak dlouho bude šťastný, nevím. Dějiny totiž na rozdíl od přání některých naivních snílků ještě neskončily.“
Děda mě jako vždy překvapil. Takové shrnutí, to jsem nečekala. Vím, že stále něco studuje. Tou narážkou na Fukuyamu mě nicméně překvapil. Nevím, proč neměl nikdy ambice předávat svá moudra dál, že se omezoval vždy jen na nás, na svou rodinu.
„Dědo, to všechno je děsně chytrý a úplně ti rozumím. Proč jsi nikdy nechtěl učit?“
„María, pro mě by bylo utrpení vidět, že by tolika mým žákům nebylo pomoci. Že by se bránili znalostem, a i procesu jejich získávání.“

S Markem jsem v té době byla skoro rok a půl. A ano, bylo to jiné než náš první půl rok. Snad jaro, snad i nečekané pozvání na Matějskou od Oldy, najednou jako by se okolo mě vše rozzářilo. Je to jasné, zamiloval se do mě! Dokázala jsem v něm vzbudit lásku! On, idol naprosto všech, chce mě! Byl ke mně nesmírně pozorný a bylo úžasné, jak jsme se na Matějské úplně všemu společně smáli. A když jsme vystoupili z horské dráhy, scházeli z těch schůdků, tak šel přede mnou, otočil se, popadl mě a z posledního schodu mě vyzdvihl, stiskl do náruče, a ještě ve vzduch začal líbat. Úplně se mi z toho zatočila hlava a bylo moc dobře, že mě tak pevně držel. Potom jsme se už furt drželi za ruce a jeho každou chvíli napadlo se zatavit a zulíbat mě. Doma jsem na ty chvíle nedokázala zapomenout. Nutně jsem potřebovala objímat od Marka, abych dokázala Oldu dostat z hlavy. Jenže se připravoval na státnice a když jsem mu volala, že ho nutně potřebuju aspoň vidět, byl dost nevrlý. V noci jsem se musela udělat a nedokázala se soustředit na to, jestli si to dělám s představou Marka nebo Oldy. Nějak se mi tam míchali oba. Probudila jsem se ještě nad ránem a musela se udělat znovu. Ano, myslela jsem při tom už jen na Oldu.
Ráno jsem hned po probuzení psala Markovi. Ani neodpověděl. Zato psal Olda, že je na mých polibcích zcela závislý a že dnes musíme na karamelový pohár, aby se jeho rozpálení způsobené mnou trochu zchladilo, neb jinak shoří a budu ho mít na svědomí. No řekněte, co jsem měla dělat? Tak jsem pro jistotu zase psala Markovi a zase nic. Po cvígu na mě čekal. Kdo? Olda. Ještě ve Světozoru, od skvělého zmrzlinového poháru, jsem psala Markovi SMS, že ho nutně musím vidět. Ani neodpověděl. Byla jsem v hrozném stavu, potřebovala jsem se líbat a mazlit a měla hrůzu z toho, že tu je Olda. Když jsme dojedli zmrzku, zase mě začal líbat, objímat, držel mě za ruku a já jako omámená šla s ním. Nevěděla jsem, kam mě vede, nebyla jsem schopná nic okolo sebe vnímat, až na ty jeho žhavé polibky. Byly jsme na chodbě nějakého domu, kde mě zase tak krásně líbal, a teprve tam jsem se trochu vzpamatovala.
„Kam to jdeme?“
„No přece ke mně, nemůžu už bez tebe existovat,“ šeptal mi do ucha svým horkým dechem Olda. Mlčela jsem. Bylo to jen do druhého patra. Odemkl, dostali jsme se do tmavé předsíně, on se vyzul, popadl mě do náruče, kopl patou do dveří, ty se s bouchnutím zavřely a strčil do přivřených dveří naproti vchodovým. Ocitli jsme se v ložnici. Jemně mě položil oblečenou i s botami na postel a krásně něžně líbal. Ani nevím, jak se mu povedlo mě postupně úplně vysvléknout. Bylo to vše tak krásné, jemné, přirozené, a já si to nechávala jako smyslů zbavená líbit. Také se pomalu svlékal. Nepomáhala jsem mu. Měl široká ramena, nádherně se objímal. A také ho měl většího. O dost. Když jsem mu na něj sáhla, bylo to hned patrné. Nepospíchal, mazlil mě, a když byl mezi mýma roztaženýma nohama, sama jsem ho do sebe navedla. Trochu bolel. Když přirazil, nepatrně jsem kníkla. Hned se snažil pomaleji a opatrněji. Nějakou chvíli trvalo, než jsem si na jeho velikost aspoň trochu zvykla. Cítila jsem se hodně plná, ale ani pak to nebylo úplně příjemné a pohodlné. Olda toužebně vzdychal a snažil se zrychlovat. Do toho mě zasypával polibky. Bylo to sice hezké, ale… Nějak to nepřicházelo. Tak jsem zkusila přidat na vzdychání. Tu Olda zrudl, táhle zavyl, vytáhl ho a úplně šíleně moc vystříkl. A znovu. A ještě jednou. Bříško jsme měla od něj úplně polepené. Tak jsem zahrála takový áááách orgasmus. Ani nevím, co mě to napadlo.
„Oldo, jsi naprosto dokonalý milenec. První kluk, se kterým jsem se hned napoprvé společně udělala. To se ještě nikomu nepovedlo. Jsi tak krásný! Ta tvoje obrovská ramena a břišáky!“ Proboha, co to tu melu za sračky? Ještě že mu opadl. Hladil mě, líbal mě a naštěstí se mu znovu už úplně nepostavil, jen tak jakoby napůl, jak byl velkej. Dál jsem na něj pěla ódy, ale už jsem brzdila. Povedlo se mi vše zařídit tak, aby to podruhé být nemuselo. Oblékli jsme se a šel mě vyprovodit. Byli jsme nedaleko od nás, kousek od tramvaje, a zase mě obejmul a líbal. Koutkem oka jsem viděla přijíždět tramvaj. Vystupoval z ní akorát Marek. Zahlédl nás, úplně šíleně zbledl, zarazil se a jak zabzučely dveře, že budou zavírat, naskočil nazpátek do tramvaje. Podlomila se mi v tu chvíli kolena. Ještě že mě Olda tak pevně objímal.
„Mari, co se stalo?“ ptal se překvapeně Olda.
„Nic, jen jsem si uvědomila, kolik je hodin a že musím jít rychle domů něco udělat do školy.“