Uz nikdy! (Příběh se opravdu stal)

Napsal mi. Psali jsme si chvíli a všechno vypadalo v pořádku. Byl milý, vtipný, dokonce i pohledný. Chtěl, abych přijela. Po práci. Řekla jsem si, že to zvládnu. Nasedla jsem do auta a vyrazila. Cesta byla dlouhá, byla jsem unavená, ale pořád jsem si opakovala, že to má cenu.

Čekala jsem na náměstí. Zima mi lezla pod kabát a já sledovala vchody, ze kterého se objeví. Pak jsem ho uviděla – hubený, vysoký. Můj typ, proběhlo mi hlavou. Šli jsme spolu po schodech. Potichu. „Hlavně buď potichu, ať tě nevidí sousedi,“ řekl. První červená vlajka. Měla jsem se otočit. Neudělala jsem to.

Nejvyšší patro. Lapala jsem po dechu, ale zvládla jsem to. Jakmile se zavřely dveře, byl náhle příliš blízko. Všechno bylo rychlé, intenzivní, začal mě vášnivě líbat. Ukázal mi ložnici – ve vzduchu byla cítit tráva. Říkala jsem si, že to dneska dělá skoro každý. Že to přece nic neznamená.

Pak se začal předvádět. Sebejistota hraničící s arogancí. Slova, která měla znít jako obdiv k sobě samému, ale zněla prázdně. Ukazoval mi své tělo, “tak dokonale tělo a pero jsi ještě neviděla co?” Byla jsem z toho znechucená. V koupelně mi řekl, ať se klidně osprchuju a „připravím“. Sprchu jsem potřebovala. Ve sprše jsem se sama sebe ptala: Co to dělám? Proč tady jsem? Přemýšlela jsem, jestli mám odejít. Nakonec jsem si řekla, že když už jsem přijela, dám tomu šanci.

Bylo pozdě. Jedenáct v noci. Počítala jsem s tím, že se vyspíme, že ráno pojedu domů. Byla jsem naivní. Postupně jsem zjišťovala, co je na mně špatně. Co bych měla změnit. Jak bych „musela“, kdybychom spolu byli. Dozvěděla jsem se věci, které mě děsily. O drogách. O tom, že věrnost pro něj nic neznamená. O tom, že si mám zvyknout.

Chtěla jsem spát. Řekla jsem to. Byla jsem vyčerpaná. Slíbil mi v chatu, že se o mě postará, že sex nemusí být, že budeme spát. Nedodržel nic z toho. Musela jsem ho kouřit, ale jak jsem byla slabá neudělala jsem ho. Musel se vyhonit a mi do pusy. Říkala jsem si dobře teď půjdeme spát. Ne. Mluvil. Pořád. Když jsem usínala vsedě, obvinil mě, že ho nevnímám. Oči se mi zavíraly samy.

Když jsem se konečně podívala na hodiny, bylo půl sedmé ráno. Došlo mi, že už se nevyspím. Že musím domů. Použila jsem jeho vlastní argument – sousedy. Souhlasil. V sedm jsem se zvedla, zabalila věci a chtěla odejít. Najednou byl milý. Říkal, jak to bylo fajn. Přikyvovala jsem. Jen jsem chtěla pryč.

Vyšla jsem ven, nasedla do auta a pustila navigaci. Cestou mě přepadly mikrospánky. Jeden mě probudil náraz. Druhý byl horší – kamion v protisměru. Zvládla jsem to. Třetí přišel skoro doma. Popelnice. Omluva. Rychle pryč.

Doma jsem si lehla do postele oblečená. Tělo se vypnulo. Ten den mi řeklo dost.

Tenhle příběh se opravdu stal.
Dávejte si pozor. Na sliby. Na únavu. Na vlastní intuici.
A hlavně: odejít včas není slabost.