Silvestr 2025/2026

Silvestrovský večer se nesl v měkkém světle lamp a svíček, které někdo rozestavil po bytě jen proto, aby to bylo „hezčí“. Vzduch voněl vínem a zimou, co se dovnitř vplížila pokaždé, když se otevřely dveře na balkon. Tereza měla na sobě jednoduché šaty, ale způsob, jakým se pohybovala, mě nutil sledovat každý její krok. Všiml jsem si, že mě pozoruje taky.Seděla těsně vedle mě. Koleno se dotýkalo kolene. Neuhnula. Ani já ne. Každý její smích se mi usazoval někde hluboko pod kůží. Když se ke mně naklonila, abych jí něco řekl přes hudbu, ucítil jsem její parfém teplý, jemný, nebezpečně blízký.Odpočítávání začalo a místnost se naplnila hlasy. „Deset… devět…“ Podívala se mi do očí. Tentokrát dlouho. „Tři… dva… jedna…“ Ohňostroj rozřízl noc a v tom okamžiku, kdy všichni objímali všechny, jsme se objali i my. Ale jinak. Pomaleji. Pevněji.Neodtáhla se.Její ruka zůstala na mých zádech, prsty lehce kreslily po látce košile. Dech se jí zklidnil a já cítil, jak se o mě opírá celým tělem. Beze slov jsme se vytratili do ticha ložnice, kde světlo bylo tlumené a všechno působilo důvěrněji.Stála přede mnou, rty pootevřené, pohled měkký a rozhodný zároveň. Když jsem ji políbil, nebylo to váhavé. Bylo to pomalé, hluboké, jako by se tím polibkem uzavíralo něco, co mezi námi rostlo už dlouho. Její ruce se mi zapletly do vlasů a já ztratil pojem o čase.Doteky byly nejdřív opatrné, pak jistější. Každý pohyb byl otázkou i odpovědí. Blízkost, teplo, tiché povzdechy. Všechno ostatní zmizelo svět venku, hluk, očekávání. Existovali jsme jen my dva, schovaní v prvních minutách nového roku. Když jsme později leželi vedle sebe, oknem dovnitř dopadal odlesk posledních ohňostrojů. Tereza se ke mně přitiskla, hlavu mi položila na hruď a mlčky se usmála. Ten úsměv byl klidný. Skutečný.Rok 2026 začal pomalu, v tichu, s tlukotem dvou srdcí, která si konečně přiznala, že chtějí být blíž.