Napsala první

Napsala mi sama. Jednoduše.

„Ahoj.“

Nic víc. A přesto jsem si všiml, že jsem se narovnal. Žádné srdíčko, žádná otázka. Jen pozdrav, který nebyl prázdný. Odpověděl jsem stejně klidně.

„Ahoj. Jaký máš večer?“

Psala, že je doma. Že se jí nechce spát. Že má chuť si jen tak povídat, ale trochu jinak než obvykle. Neptal jsem se hned jak jinak. Nechal jsem ji mluvit.

„Mám ráda, když slova trochu zůstávají viset ve vzduchu,“ napsala po chvíli.

„To mám taky,“ odpověděl jsem. „Některá slova jsou lepší, když se neřeknou celá.“

Chvíli nepsala. Uměl jsem si představit, jak čte tu větu víckrát. Jak si ji nechá projet tělem. Pak přišlo:

„Teď se usmívám.“

„Vidím to,“ napsal jsem. „Podle toho, jak dlouho mlčíš.“

Začala být konkrétnější. Psala o tom, že ji baví, když muž říká, co se v něm děje, místo toho, aby hned chtěl vědět, co chce ona. Odpověděl jsem pravdivě.

„Teď cítím v těle napětí. Takové to pomalé. Nechci ho zrychlovat.“

„To je přesně ono,“ napsala. „To pomalé.“

V jednu chvíli napsala větu, po které jsem už věděl, že zůstávat doma by byla škoda.

„Kdybys tu byl, seděla bych ti hodně blízko. A jen bych poslouchala, jak mluvíš.“

Zavřel jsem oči. Ne proto, že bych si něco představoval. Ale proto, že to, co už tam bylo, stačilo.

„Můžu přijet,“ napsal jsem. „Ne proto, že bych musel. Ale proto, že chci slyšet, jak zníš naživo.“

Odpověděla hned.

„Přijeď.“

Cesta byla klidná. V hlavě ticho. V těle přítomnost.

Seděla v autě vedle mě. Kabát odložený, nohy lehce ke mně. Nemluvili jsme hned. To ticho bylo stejné jako v těch zprávách.

„Líbí se mi, jak se na mě díváš,“ řekla tiše.
„Líbí se mi, že se u toho nehýbeš,“ odpověděl jsem.

Přiblížila se blíž. Ne dotekem. Dechem.

„Víš, co se mnou dělají tvoje slova?“
„Vím,“ řekl jsem. „A nic víc s tím dělat nechci.“

Zůstali jsme tak. Slova, pauzy, pohledy. Auto se stalo světem, kde nebylo kam spěchat.

A tady je teď konec.
Chtěla bys pokračování?