Dlouholetá mámina kamarádka...

Znali jsme se dlouho vysloveně „nesprávným“ způsobem. Byla kamarádka mojí mámy. Vždy upravená, klidná, s tím zvláštním pohledem ženy, která už ví hodně o životě — a právě proto působí přitažlivěji než kdokoli jiný. Nikdy jsme si nebyli blízcí. Až do toho odpoledne.

Zavolala mi kvůli počítači. Prý se zpomalil, zamrzal, neposlouchal. Když jsem přišel, pustila mě dál s lehkým úsměvem a zavřela dveře možná o vteřinu pomaleji, než bylo nutné. Byt byl tichý, zalitý měkkým světlem, venku líně plynul den.

Seděla vedle mě, když jsem se skláněl nad klávesnicí. Tak blízko, že jsem cítil její parfém a teplo jejího těla. Občas se dotkla mé paže, pak ramene. Zpočátku nenápadně. Později už vědomě. Když jsem se na ni podíval, nepodívala se pryč.

„Jsi hodný, že jsi přišel,“ řekla tiše.

Jakmile byl počítač hotový, neodešel jsem. Uvařila kávu, posadili jsme se na gauč. Povídali jsme si — o věcech, které se normálně neříkají nahlas. Dívala se na mě jinak než dřív. Pomaleji. Hlouběji. Když jsem se dotkl její ruky, sevřela ji zpátky.

Polibek přišel přirozeně. Nebyl ukvapený, ale byl plný potlačované touhy. Jako by se oba dlouho drželi na hraně a teď ji konečně překročili. Přitiskla se ke mně, ruce mi položila na hruď, prsty se lehce třásly. Byla v tom vášeň i zvláštní něha, která všechno ještě zesilovala.

Doteky byly pomalé, zkoumavé, intenzivní. Každý pohyb měl váhu, každý dech byl připomínkountoho, že děláme něco zakázaného — a právě to tomu dodávalo další rozměr. Když mi přejela rukou po krku a sklonila se ke mně, zašeptala:

„Tohle se nesmí nikdo dozvědět!“

Ta věta mě zasáhla víc než jakýkoli dotek. Přikývl jsem a přitáhl si ji blíž Odpoledne se rozplynulo v blízkosti, polibcích a tichého sténání při pocitu, že svět venku na chvíli přestal existovat. Nebyl v tom spěch. Jen vášeň, důvěra a zvláštní klid, který přichází, když si dva lidé dovolí přesně to, co by možná neměli.

Když jsem později odcházel, byl den pořád stejný. Slunce svítilo, město žilo. Jen my dva jsme věděli, že se stalo něco, co zůstane mezi námi.

A že na to odpoledne už nikdy nezapomeneme.