Póza touhy

Monika byla vždy ženou, která věděla, co chce, a zároveň se nikdy nepřestala divit tomu, co jí život ještě dokáže nabídnout. Ve svých čtyřiceti pěti letech zářila. Cvičení, klid, profesní uspěch, vnitřní síla, to všechno se promítalo do její štíhlé, pevné postavy obdařené vznosným poprsím a hlubokého pohledu, který dokázal znejistit i muže zvyklé na obdiv. Každý víkend chodila do hotelového fitness centra v centru Prahy. Nešlo jen o tělo, šlo o rituál, o rovnováhu těla a mysli, o chvíli jen pro ni. Ten den, když zvedala posilovací stroj u zrcadla, se vedle ní postavil on. David. Vysoký pětatřicátník, pohybující se s lehkostí dravé šelmy. Tělo téměř jako z mramoru, ale oči... jeho oči byly jiné. Zastřený pohled snílka, úsměv muže, který se dívá hlouběji. Během pár setkání zjistila, že je i básník. Mluvil češtinou s jemným slovenským přízvukem, rodiče přišli do Prahy z východu, prapředci po pogromech odněkud od Charkova. Miloval Rilka, citoval Lorcu, mluvil o těle jako o chrámu v plátně. A Monika v něm viděla něco víc, možná inspiraci, možná skrytý oheň, který chtěla znovu zažehnout. Jednou odložila láhev s iontovou vodou a řekla mu: „Chodím na večerní kurzy figurální kresby na Akademii výtvarných umění v Bubenči. Je nás tam pět žen, já, tři studentky a naše lektorka. Všechny malujeme s vášní, ale chybí nám živý model. Mužský. Skutečný. Atletický. Nespoutaný. Nahý, pokud možno...“ Jeho obočí se pozvedlo, ústa mu cukla do polovičního úsměvu. „A pokud mám obřízku?“ zeptal se tichým hlasem, bez ostychu. „O to víc budeš objektem obdivu,“ odpověděla s jiskrou v očích. „Žádné holení netřeba. Jen přirozenost. Ostatní už zařídíme my.“ Souhlasil.
Týden poté vešel do ateliéru s vysokymi okny. Všichni na chvíli ztichli. Ticho nebylo trapné, bylo nabité očekáváním. Dřevěná podlaha, vůně barev, napjaté ženské pohledy. Monika ho přivedla, ale teď ho nechala samotného, jako objekt, jako inspiraci. Na sobě měl jen dlouhý šedý župan, vlasy ještě vlhké po sprše, vůni jeho těla rozpoznávaly v prostoru i dřív, než se posadil. U stěn seděly čtyři ženy. Tři mladší studentky, Aneta, tmavovláska s ostře řezanou tváří, která ráda kreslila silnými tahy; Ilona, subtilní blondýnka, která si vše zpočátku jen črtala do malého bloku, a temperamentní rudovláska Erika, která si neodpustila uštěpačný úsměv, když si Davida poprvé prohlédla. Čtvrtá byla samotná lektorka, akademická malířka Beata, štíhlá pružná žena kolem padesátky, s blond culíkem a očima, které uměly číst tělo jako partituru.
„Můžete se svléknout, Davide,“ řekla Beata klidně, jako by šlo o běžnou záležitost, a pro ni to zřejmě opravdu byla. David si rozvázal pásek. Župan mu sklouzl po pažích a spadl na zem. Stál před nimi nahý. Jeho tělo bylo vyvážené, symetrické, mužné, neoholené pubické ochlupení podtrhovalo jeho syrovou přirozenost, a obřízka dodávala smyslný exotický akcent. Nešlo o pózu ega, ale o upřímnost. Přirozený stav člověka před ženským pohledem. Ženy mlčely. Ilona tiše polkla. Erika se pousmála, ale tentokrát bez sarkasmu. Aneta už měla v ruce uhel a první obrys. Monika neřekla nic, ale cítila, jak se jí lehce stáhl podbřišek.
„První póza: stoj, váha na levé noze, pravá ruka nad hlavou, hlava jemně vpravo,“ řekla Beata. David zaujal pózu. Svaly se jemně napjaly, linie těla se prokreslily. Všichni ho začali kreslit. Monika cítila, že její ruka ví, co dělat, ale mysl těkala. Oči jí sklouzly k jeho slabinám, kde bylo všechno otevřené, nic neschovával. Jeho silný penis spočíval klidně, ale jeho tvar a přítomnost působily dráždivě přirozeně. Ne vulgárně, ale smyslně. „Druhá póza, sed na stoličce, jedna noha opřená o bednu, ruce na kolenou.“ Tady se ukázala jeho pružná síla. Tvar stehen, vypjaté lýtko, ruce položené, ale přitom napjaté. Monika zachytila jemný stín v podbřišku. Erika nakreslila jeho penis jako ústřední prvek. Nezakrývala ho, naopak, zvýraznila křivku údu s nečekanou něhou. Póza třetí: „Vleže na boku, opora o loket.“ Teď se odhalila šíje, křivka páteře, zadek pevný a kulatý. Monika se přistihla, že si všímá drobných detail, tenkého pruhu chloupků vedoucího od pupíku dolů, jizvy na levém rameni, zvednuté žilky na vnitřní straně předloktí. Všechno to tvořilo obraz muže, který je opravdový, krásný právě svou neuhlazeností. „Čtvrtá póza, vleže na zádech, ruce za hlavou, nohy volně roztažené.“ To byla nejodvážnější. Otevřená. Obnažená. Ležel ted naplno vystavený jejich pohledům, přesto ani nemrkl. Zavřel oči, dýchal pomalu. Jeho hrudník se zvedal a klesal. Ochlupení na hrudi bylo jemné, ve slabinách hustší, plnější. Monika slyšela Ilonu, jak téměř neslyšně vydechla. Erika ztišila dech. Aneta sklonila hlavu, ale úsměv na jejích rtech byl výmluvný. A pak nastala chvíle, kdy se jeho tělo zlehka pohnulo. Ne prudce, jen nepatrné napětí, mikropohyb, záchvěv vzrušení. Nevztyčil se naplno, ale bylo zřejmé, že reakce vzrušení přišla. A nikdo se nezasmál, ale každá z žen to cítila. V prostoru se pojednou rozhostilo napětí, těžké, dýchatelné. Beata klidně řekla: „To je v pořádku. Tělo žije. Jsme tu proto, abychom ho zachytily takové, jaké je. Když inspiruje, dělá přesně to, co má.“ Monika mu pohlédla do očí. On se na ni podíval zpět. A ten pohled jí projel až do kostí.
Po dvou hodinách skončili. David se oblékl, ale ženám zůstaly skici, do kterých jako by se otiskla i jejich vlastní touha. Beata mu poděkovala profesionálně. Aneta se nabídla, že mu uvaří čaj, Ilona tiše zůstala sedět, dívala se na kresbu a rudla. Erika se smála: „Tohle byla nejlepší hodina, co jsem kdy kreslila.“ A Monika? Ta si odnesla nejen skicák s Davidovým tělem, ale i plamen, který se v ní znovu rozhořel. Pomalu. Nezastavitelně.