Šéfová mé ženy 32

Evin smích ještě dozníval v uzavřeném prostoru auta, když její prsty znovu sklouzly do Lenčiných vlasů. „Tak, holčičko, teď si s tebou ještě trochu pohrajeme, ne?“ Její hlas byl sametově drsný, plný slibů a hrozeb zároveň. Lenka, stále klečící mezi Evinýma nohama, zvedla oči, v nichž se mísila touha s pokorou. „Ano, paní,“ zašeptala, rty ještě lesklé od Eviných šťáv.

Eva se opřela do sedadla, nohy roztažené, a prstem přejela po své stále vlhké štěrbině. „Vidíš, Jardo?“ obrátila se na něj, zatímco druhá ruka jí sjela na Lenčino rameno a stiskla. „Tohle je kurva, která ví, co dělá. Ne jako ty, co?“ Jarda za volantem ztuhl, prsty se mu svíraly kolem kůže, až klouby zbělely. Pás cudnosti mu při každém nádechu připomínal svou přítomnost tupou, palčivou bolestí. „Prosím… Eva, já…“ jeho hlas se zlomil, když se pokusil promluvit.

„Co?“ Eva se předklonila, prsa se jí při pohybu zavlnila, bradavky tvrdé jako kámen. „Chceš něco říct, otroku?“ Lenka se při tom slově zachvěla, jazyk jí instinktivně přejel po rtech. „Já… já bych ti chtěl…“ Jarda polkl. „Sundej mi ten zatracenej pás. Chci tě vymrdat. Do obou dírek. Pořádně.“ Slova vyletěla z něj jako výstřel, plná zoufalství a vzteku.

Eva se rozesmála, vysoký, zvonivý smích, který se odrážel od skel. „Jsi se posral, ne?“ Řekla to tak lehce, jako by komentovala počasí. „Po tom, co jsi předvedl u Kláry. Jarda cítil, jak mu hoří tváře. „Já… já to zvládnu. Tentokrát to bude jinak.“ Eva zavrtěla hlavou, prsty jí sjely dolů, až se dotkly Lenčina krku. „Ne, zlato. Tebe teď nepotřebuju. Mám tady dokonalou náhradu, která ví, jak mě dovést na vrchol, že, Lenko?“

Lenka přikývla, její dech se zrychlil. „Ano, paní. Určitě budete spokojená. Budu se snažit.“ Její hlas byl tichý, ale pevný, plný odhodlání. Eva jí pohladila tvář, palec jí přejel přes rty. „Vím, že jo. Na rozdíl od některých.“ Otočila se zpět k Jardovi, její oči se zúžily. „Jardo, teď mě dobře poslouchej.“ Její tón byl najednou ledový, příkazový. „Jestli se z toho chceš dostat, radím ti poslouchat na slovo. Protože za každé nesplnění, za každé zaváhání ti prodloužím o týden pobyt tvého ptáka v kleci.“ Jarda cítil, jak se mu stahuje žaludek. „Evo, prosím…“

„Žádné prosím.“ Přerušila ho ostře. „Ty teď posloucháš. A budeš rád, že ti vůbec dovolím dýchat.“ Auto zpomalilo, když zabočilo do dlouhé příjezdové cesty k Evinu domu. Jarda parkoval s mechanickou přesností, ruce se mu třásly. Když vypnul motor, Eva se narovnala a protáhla, jako kočka po dlouhém spánku. „Výborně. Teď půjdeme dovnitř a ty, Jardo, nám uděláš kafe. A bude dobré, nebo ti ukážu, co znamená opravdová bolest.“

Dveře domu se zavřely za nimi s tichým cvaknutím. Eva vešla do salónu s lenivou grácií, její nahé tělo se lesklo v tlumeném světle lustru. „Lenko, pojď sem,“ zavolala, aniž by se otočila. Lenka poslušně následovala, bosé nohy jí tiše šustily po mramorové podlaze. Jarda zůstal stát u dveří, ruce svíral v pěst, snaže se ovládnout.

Eva si sedla na masivní koženou pohovku, nohy elegantně překřížené, ale dostatečně roztažené, aby bylo vidět její stále vlhkou štěrbinu. „Jardo, ty bež udělat to kafe.“ Jeho jméno vyslovila jako rozkaz.Jarda přikývl, obrátil se a zamířil do kuchyně, každý krok jako by ho stál nesmírné úsilí.

Když jeho kroky utichly, Eva se obrátila k Lence. Její prsty klouzaly po opěrce pohovky, pomalu, jako by si užívala každý okamžik. „Tak, holčičko,“ její hlas byl teď měkčí, téměř láskyplný. „Chceš už uvolnit tu zašitou kundu?“ Lenka se při těch slovech zachvěla, ruce se jí sevřely v klíně. „Ano, paní. Moc bych chtěla.“ Její hlas byl téměř šeptem, plným touhy.

Eva se usmála, pomalu, jako kočka, která si vychutnává pohled na myš. „Tak si sedni naproti mně do křesla.“ Ukázala na masivní kožené křeslo naproti pohovce. „Pěkně si roztáhni nohy, ať vidím tu tvoji kundu, a počkej na Jardu.“ Lenka poslušně přešla k křeslu, její pohyby byly plynulé, ale napjaté. Když se posadila, nohy roztáhla tak, jak jí bylo přikázáno, ruce se jí třásly, když si je opřela o opěrky. Její zašitá kunda byla vidět, tenká černá nitě kontrastovala s růžovou kůží, která byla kolem nich napnutá, lesklá vlhkostí.

Eva si ji prohlížela s uspokojením, prsty si přejížděla po rtech. „Krásné,“ zamumlala. „Taková malá, hladová dírečka. A brzy budeš mít to, po čem toužíš.“ Lenka stěží dýchala, její prsa se dmula při každém nádechu. „Děkuji, paní,“ zašeptala.

Z kuchyně se ozval zvuk hrnků, lžiček. Jarda se vrátil s podnosem, na němž byly dva šálky kávy. Když vešel, zastavil se, jeho pohled padl na Lenku, její roztažené nohy, zašitou kundu, vlhkou a lesklou. Cítil, jak mu v pásu cudnosti pulzuje bolest, jeho vlastní vzrušení bylo téměř nesnesitelné.

Jarda poslušně položil podnos, jeho ruce se třásly. Eva si vzala šálek, usrkla a usmála se. „Dobré. Teď, Jardo, klekni si před Lenku.“ Jeho svaly se napjaly, ale poslechl. Klekl si před křeslo, jeho obličej byl na úrovni Lenčiných stehenních svalů. Cítil její teplo, vůni její vzrušené kůže. „Podívej se na ni,“ přikázala Eva. „Podívej se, jak je krásně zašitá. Jak touží po tom, aby ji někdo vysvobodil.“

Jarda polkl, jeho pohled sklouzl na tenké nitě, které držely Lenčinu kundu zavřenou. Byla tak blízko, že viděl každý detail, každou kapku potu, která se jí perila po stehně. „Teď,“ pokračovala Eva, její hlas byl teď tichý, téměř hypnotický, „ji pomalu, opatrně vysvoboď. A jestli ji poškrábeš, nebo uděláš něco špatne, A ty, Jardo, budeš litovat, že ses kdy narodil.“