Dámský gambit 1: Uvězněná figura

Dle wikipedie: Dámský gambit je šachové zahájení, jehož název je odvozen od oběti bílého c pěšce na dámském křídle. Ve skutečnosti se však o pravý gambit vlastně nejedná, oběť pěšce je totiž pouze zdánlivá. Po jejím případném přijetí může bílý, pokud chce, investovaný materiál dobýt ihned zpět.

Večerní světlo dopadalo do obýváku přesně tak, jak mělo – šedě a beznadějně. Hana odložila notebook a protáhla se. Pět hodin videokonferencí zanechalo v jejím těle tupou bolest mezi lopatkami a v očích únavu. Pohledem přejela po místnosti. Vše na svém místě. Čisté, funkční. Na poličce fotka usměvavé Elišky ve školním tričku, Eliška na lyžích, Eliška s bývalým manželem Petrem na dovolené, která se zdála být z jiného života. Žádné vlastní dekorace. Jen praktičnost a stíny.

Zvonil telefon. Petr, bývalý manžel.

„Ahoj, jen rychlá informačka,“ řekl hlas, který kdysi znala líp než svůj vlastní. Teď zněl jako hlas pracovníka z call centra. „S Evou jsme se rozhodli, že to uspořádáme. Svatbu. V červnu.“

Hana sevřela telefon. „Gratuluji,“ vypravila ze sebe, hlas měla plochý.

„Díky. Elišce už jsem to řekl, samozřejmě se účastnit nemusíš, ale chtěl jsem, abys to věděla z první ruky.“

„Šlechetné.“

Ticho na drátě. Pak: „Jo, a měla bys dát na účet polovinu za ten Elišky lyžařský výcvik. Už jsem ti poslal údaje.“

„Pošlu.“ Položila sluchátko. Ruka se jí lehce třásla. Ne kvůli jejímu bývalému manželovi Petrovi, ne kvůli jeho budoucí ženě Evě. Kvůli té děsivé konečnosti toho všeho. Její život jako uzavřený účet, kde se už jen doplácí závazky.

Večer ji volala kamarádka Lenka. „Tak co, rozvedená paní, kdy už konečně vyrazíš mezi živé? Jana zná skvělého doktora, prý úplně bez závazků, jen tak…“

„Na to jsem už stará, Lenko,“ přerušila ji Hana. „A upřímně – na co bych někoho zaujala? Maminka od teenagerky, s kancelářskou kariérou a tělem po… no, po všem.“

„Blbost! Je ti přece jen…“

„Třicet devět. Přesně. Ještě ne čtyřicet, ale rozhodně už ne třicet. Věk, kdy si nikdo nemyslí, že bys mohla ještě něco chtít. Obzvlášť tamto.“

Po hovoru ležela v posteli a hleděla do stropu. Petrova svatba. Bude se smát, fotit se, slíbí věčnou lásku jiné ženě. A ona tady kouká do stropu.

Náhodou, téměř nevědomky, sjela dlaní po stehně. Kůže pod županem byla hladká, teplá. Skutečná. Pak dlaň přejela výš, přes ploché břicho, až na měkkou křivku prsu. Bradavka zareagovala okamžitě, tvrdým, vyčítavým bodnutím pod látkou.

Tělo je ještě živé, pomyslela si s překvapením. Stále reaguje.

Zavřela oči. Stiskla prs lehce, pak pevněji. Vlna tepla se rozlila do podbřišku. Bylo to… naléhavé. Dlouho potlačované. Druhá ruka sklouzla pod gumu pyžamových kalhot, prsty narazily na kudrnaté chloupky a pod nimi na vlhkost, kterou neočekávala. Udeřilo do ní vzrušení i panika zároveň.

Potřebuju… potřebuju…to!

Před očima se jí ale míhaly vzpomínky. Petrova otočená záda v jejich posteli. Jeho unavené: „Nemám na to teď energii, Hani.“ Pak později, už při rozvodu, prázdný pohled: „Prostě to mezi námi už není.“ Pocit, že je nežádoucí, že její touha je trapná, otravná.

Prsty ztuhly. To příjemné napětí v podbřišku se změnilo v sevření hanby. Ruku vytrhla zpět, jako by se spálila. Otočila se na bok a přitáhla si peřinu až pod bradu. Zabalit se. Uzavřít. Bylo to bezpečnější.

Usnula až k ránu, s pocitem, že je vevnitř rozbitá.

„Mami, mami,mám pro tebe dárek!“ Eliška vtrhla do kuchyně o víkendu s papírovou obálkou v ruce. Měla ten radostný výraz, kterému se u jinak zamračené pubertální dcery Hana nedokázala ubránit.

„Narozeniny jsou až za měsíc, zlato.“

„To je předplatné! Něco, co potřebuješ.“ Eliška jí strčila obálku do ruky.

Hana vytáhla pěkný poukaz. „Šachy pro dospělé – trénink strategického myšlení. Osm lekcí. Začíná příští středu.“ Podívala se na dceru nechápavě. „Šachy? Já přece neumím…“

„Přesně!“ zaradovala se Eliška. „Budeš muset přemýšlet úplně jinak. A hlavně – pořád jen přemýšlíš o práci a o mně. Zkus udělat i něco pro sebe, mami. Jen tak. Je to tvůj čas.“

Protestovala, ale v Eliščiných očích viděla upřímnou starost. A tak ve středu v sedm večer stála před dveřmi místní knihovny, kde se kurzy konaly, s pocitem, že je na prvním rande, které si vůbec nepřála.

Uvnitř byla malá klubovna s dlouhým stolem a šachovnicemi. Pach starého koberce a kávy. A muži. Převážně muži. Pár žen středního věku sedělo společně v rohu. Hana se nenápadně usadila k nim, cítila se jako vetřelec v klubu zasvěcenců.

Pak vešel on.

Ne vysoký, ne okázale pohledný. Měl na sobě tmavý rolák a džíny, ve tváři klidné, soustředěné rysy. Když promluvil, měl hluboký, teplý hlas, který bez námahy naplnil místnost.

„Vítejte všichni. Já jsem Jakub. A jsem tu od toho, abych vás naučil prohrávat.“

Zasmáli se. Hana ne. Sledovala jeho ruce, když rozkládal šachovnici na magnetické tabuli. Ruce byly pevné, s dlouhými prsty a čistými nehty. Umísťoval figury rychle, jistě. Každý pohyb měl smysl.

Vysvětloval základní principy. Ovládnutí centra, rozvoj figur, bezpečnost krále. Hana poslouchala, ale víc než slova vnímal ten hlas. Byl jako samet, příjemný na sluch.

„Teď si to zkusíme v praxi,“ řekl Jakub. „Rozdám vám šachovnice. Najděte si protihráče a zahrajte si pár tahů. Já budu chodit a radit.“

Hana se zoufale rozhlédla. Všichni už se přirozeně seskupovali. Zůstala sama. Cítila, jak jí hoří tváře.

„Tak já vás vyzvu,“ řekl ten teplý hlas za ní. Jakub si přisedl na protější židli. „Pokud mi to dovolíte. Jsem lektor, takže mám výhodu, ale slibuji, že na královnu prvních deset tahů nesáhnu.“

Přikývla, nemohla ze sebe dostat slovo. Rozestavili figury. Jeho přítomnost byla fyzická – cítila teplo jeho paží opřených o stůl, závan jeho tělového mýdla, něco lehce dřevitého.

První tahy dělala mechanicky, ztuhle. Bála se, že udělá něco hloupého.

„Dobře,“ zamumlal on při jejím třetím tahu. „Vidíte ten prostor ve středu?“

Podívala se. Viděla jen chaos figurek.

„Zkusíte ho ovládnout. Je to risk, dostanete se do centra, ale otevře vám to možnosti.“

Poslechla ho. Posunula pěšce o dvě pole dopředu, přímo do středu šachovnice. Byl to první vědomý, strategický tah, který po letech udělala ve svém životě.

Jakub se na ni podíval. A usmál se. Byl to pomalý, upřímný úsměv, který mu rozjasnil celou tvář a vytvořil vrásky kolem očí.

„Tenhle tah byl odvážný,“ řekl tiše, jen pro ni. „Risk jste viděla. A šla jste do něj. To se mi líbí.“

Slova dopadla do ticha mezi nimi. Neřekl „jste šikovná“ nebo „zajímavé“. Řekl „to se mi líbí“. Oceňoval její volbu, její čin. Poprvé po nekonečných letech někdo nehodnotil Hanu – matku, manažerku, rozvedenou ženu – ale její rozhodnutí. Čistou, vědomou akci.

Cítila, jak se jí do tváří vkrádá horkost, ale tentokrát to nebyl stud. Bylo to něco jiného. Něco, na co už zapomněla. Jako by se v ní něco hluboko zamrzlého pohnulo a udělalo první, nejistý krůček.

Podívala se zpět na šachovnici. Na svého odvážného pěšce uprostřed. A poprvé toho večera se jí chtělo hrát dál.