Dámský gambit 2: Rozehrávka

Středa se stala novým magnetem v jejím kalendáři. Den, kolem kterého se vše točilo. Nečekala na něj – spíš se na něj soustředila, jako na důležitý tah, který je třeba si předem promyslet. Domácí úkol: pět online partií v aplikaci. Zprvu ji poráželi i počítačoví začátečníci. Pak začala vidět vzorce. Otevření, střední hra, koncovka. Jako by se v jejím mozku probouzel dřímající sval – bolestivě, ale s uspokojivou jistotou.

Po práci stála před zrcadlem v koupelně, otírajíc si vlasy ručníkem. Pára pomalu ustupovala, odhalovala její odraz. Za normálních okolností by její pohled automaticky sklouzl k nedokonalostem: jemná mapa jizviček na bocích po těhotenství, měkké zaoblení břicha, které už nebylo ploché, lehké povolení kůže na vnitřní straně stehen.

Dnes se však zastavila. Dýchala. Nedívala se na části, ale na celek. Na křivku pasu, která stále výrazně oddělovala hrudník od boků. Na barvu své kůže – broskvově světlou, s jemným růžovým nádechem na hrudi a ramenou. Na způsob, jak se světlo lámalo na vlhké kůži jejího krku.

Vzpomněla si na Jakuba z minulé lekce. Stál za ní, když analyzovala svou prohru s jiným účastníkem. „Tady,“ řekl a jeho prst – bezkontaktně, jen ve vzduchu – obkroužil oblast na její šachovnici. „Tady jste byla příliš defensivní. Měla jste materiál, abyste zaútočila.“ Jeho pohled pak přejel z šachovnice na ni. Nebyl to pohled muže hodnotícího ženu. Byl to pohled stratega hodnotícího protivníka. Zvídavý, soustředěný, uznávající její potenciál. Cítila ten pohled na své kůži jako fyzický dotek.

Teď, před zrcadlem, pomalu přejela dlaní po svém boku, přes stehno. Tentokrát bez náznaku hanby. Jen s vědomou zvědavostí. Kůže byla hladká, teplá, živá. Druhá ruka se přidala, projela po břiše, lehce stiskla plnost podbřišku. Vzpomínka na jeho hlas, na to „to se mi líbí“, v ní vyvolala vlnu tepla, která se svezla až do nejhlubších, nejtemnějších částí jejího těla.

Té noci, v temnotě své ložnice, se tomu teplu nebránila. Ležela na zádech, ruce volně podél těla. Nešlo o zoufalost nebo prázdnotu. Šlo o… experiment. O zvědavost. Zavřela oči.

Představila si šachovnici. Svého bílého pěšce uprostřed. A jeho černého jezdce, který se k němu blíží. Tah. Odpověď. Tah. Každý pohyb její ruky byl promyšlený. Konečky prstů lehce kroužily kolem bradavky, vyvolávající ostřejší, jasnější signál. To byl útok na křídle. Pak dlaň sklouzla níž, přes tříslo, až tam, kde bylo všechno napětí soustředěné. Dotek byl pomalý, zkoumavý. To byl tah do centra.

Soustředila se na pocity, ne na představy. Na to, jak tělo reaguje na různé varianty – rychlejší kroužení, pevnější tlak, přerušovaný rytmus. Byla to její hra. Její strategie. Nikdo ji nehodnotil, nikdo nečekal. Byla zároveň hráčem i hřištěm. Když se vlna orgasmu konečně zvedla a zlomila se v tichém, hlubokém chvění, které jí projelo celým tělem, nebyl to výbuch zoufalství. Byl to tichý, mocný úder, který jí říkal: Ano. Tady jsem. Stále funguju. A patřím sama sobě.

Usnula s rukou na břiše, s úsměvem, který neměl diváka.



Lekce plynuly. Hana přestala být pouhým pozorovatelem. Začala vyhrávat – nejdřív proti úplným začátečníkům, pak i proti zkušenějším hráčům. Jakub ji občas zastavil, aby rozehráli zajímavou pozici pro celou skupinu.

„Podívejte se na Haninu hru,“ řekl jednou, jeho prsty rozestavovaly figurky do kritického okamžiku z její partie. „Byla pod tlakem. Ztrácela figuru. A co udělala? Neuzavřela se. Obětovala pěšce, aby otevřela sloupec.“

Hana cítila, jak se na ni všech pár párů očí upírá. Bylo to jiné, než když se na ni dívali jako na „tu rozvedenou“. Byl to respekt.

„Někdy,“ pokračoval Jakub, jeho hlas se snášel k ní, „musíte vědomě něco dát, abyste získali prostor. Ten otevřený sloupec, to je jako… nová možnost. Průhled do pozice protihráče.“

Hana se zvedla ze židle, přistoupila k demonstrační šachovnici vedle něj. Cítila teplo jeho paže jen centimetry od své. „A není nebezpečné,“ řekla nahlas, hlas měla klidnější, než cítila, „tak brzy odhalit svou dámu? Nasadit ji až příliš do první linie?“

Otočila hlavu a podívala se mu přímo do oči. Jeho oči byly šedozelené, jako moře za špatného počasí. Na okamžik v nich zahlédla překvapení, pak záblesk něčeho temnějšího, souhlasného.

„To záleží,“ odpověděl tiše, jen pro ni, „na tom, jestli ji umíte chránit. A jestli je připravená bojovat.“

Ticho mezi nimi bylo hlasité, nabité. Pak se někdo ze skupiny zeptal na pravidlo rošády a moment se rozplynul. Ale spojení bylo navázáno.

Na konci lekce Jakub zvedl ruku. „Příští středu je poslední teoretická lekce. Ale v pátek bych rád pozval celou skupinu neformálně do Café 64. Mají tam šachovnice a dobré víno. Bez tlaku, jen tak.“

Pátek. Hana váhala. Byl to přechod z bezpečného teritoria kurzu do nejistého sociálního pole. Nakonec přišla. Oblékla si jednoduché černé kalhoty a hedvábnou halenku, která nebyla ani pracovní, ani večerní – byla prostě její.

Jakub tam byl, v tmavém tričku a kožené bundě. Smál se s jedním z účastníků, hrál si s dřevěným pivním táckem. Viděl ji, zamával. Byl jiný. Uvolněný, živější. Jeho smích byl hluboký a upřímný. Pozval ji ke stolu, kde se hrála nějaká zmatená partie ve čtyřech lidech. Nemluvili spolu mnoho, ale jeho pozornost byla jako světlomet – občas se plně otočil k ní, poslouchal její názor na tah, usmál se, pak se zase věnoval ostatním. Byl to tanec pozornosti a nepozornosti, který ji udržoval v příjemném napětí.



Když se začali rozcházet, venku řádila přeháňka. Déšť bušil do chodníku a odrážel světla pouličních lamp v tisících mokrých teček.

„Průtrž mračen,“ řekl Jakub za jejími zády. Stál ve dveřích kavárny, rukama v kapsách. „Máte jak se dostat domů?“

„Autobus stojí za rohem. Dojdu,“ řekla Hana a přetáhla si bundu nad hlavu.

„Počkejte.“ Otočil se a za chvíli se vrátil s velkým černým deštníkem. „Tady. Je můj, takže…“ zaváhal, „se budeme muset ještě setkat. Abych ho dostal zpět.“

Vzala si deštník. Jejich prsty se setkaly na chladné kovové rukojeti. A zůstaly tam. Vteřinu, dvě, tři – nekonečný okamžik, kdy celý svět zúžil na ten jediný bod kontaktu, na teplo jeho ruky vedle její, na jemné sevření jeho prstů, které nebylo nutné pro předání deštníku, ale bylo… záměrné.

Podívala se nahoru. Déšť mu dopadal na vlasy, leskl se mu na čele. Jeho pohled byl vážný, soustředěný jako při nejsložitější koncovce.

„Hano,“ řekl a jeho hlas zněl tiše, ale jasně přes šum deště. „Příští týden… po poslední lekci. Budu tě chtít vyzvat na vážnou partii. Jen ty a já. Bez publika.“

Slovo „vážná“ viselo ve vlhkém vzduchu mezi nimi, těžké a slibné.

Neřekla ano. Ani ne. Jen přikývla, téměř neznatelně. Pak se otočila a otevřela deštník. Byl to její ústup z centra, její tah k přípravě.

Cesta k autobusové zastávce byla snovou sekvencí. Déšť bubnoval na tkaninu deštníku, ale ona ho neslyšela. Cítila jen to mravenčení – tam, kde se jeho prsty dotkly jejích. Šířilo se jí zápěstím nahoru po paži, rozpínalo se v hrudi, klesalo do břicha jako tekuté teplo. Byl to čistě fyzický pocit, živý a nepopiratelný. Potřebovala ho, ten slib, ten předpoklad. Potřebovala tu hru dohrát.

Nastoupila do autobusu, deštník si pevně svírala na klíně. Okna byla zamlžená. Nakreslila do okna malou šachovnici. A doprostřed postavila dámu.