15. díl: Když hra přestane být hra

V sobotu dopoledne jsme s manželkou leželi u televize. Běžela nějaká hloupost, ani nevím jaká. Tulila se ke mně, já měl ruku položenou na jejím stehně - a přitom jsem myslel na Lenku. Najednou jí zabzučel telefon. Podívala se na displej a usmála se. „To je Lenka. Píše, že potřebuje pomoct přivrtat televizi na zeď. Prý jestli bys jí to neudělal, že nemá nikoho šikovného.“ Ve mně to hrklo. Jako by mi někdo nalil led přímo do kalhot. „Jasně,“ odpověděl jsem klidně. „Zavolám jí, domluvíme se.“ Vstal jsem, šel na chodbu a vytočil její číslo. Ozvala se hned. Hlas sladký, měkký. „Ahoj. Tak co, přijedeš mi pomoct s tou televizí?“ „Kdy?“ „Teď hned. Manželka je doma sama, takže máš čas, ne?“ „Mám.“ „Tak přijeď. A vezmi si energii. Nebude to jen o vrtačce.“ Z obýváku se ještě ozvalo: „Řekni jí, že jí pozdravuju!“ „Vyřídím,“ zavolal jsem zpátky a už si bral bundu. Byl jsem u ní za dvacet minut. Otevřela v dlouhém županu. Pod látkou bylo jasné, že pod ním nic nemá. Usmála se tím svým lehce ďábelským úsměvem. „Žádná televize,“ zašeptala mi do ucha. „Teď tady. Rychle. Před dveřmi.“ Rozepnula mi kalhoty, jako by spěchala. Přitiskla se ke zdi u vstupu, zvedla župan. Byla připravená, horká, rozechvělá. „Pojď,“ řekla tiše. Nepotřebovali jsme víc slov. Přitiskl jsem ji ke zdi, držel pevně za boky. Všechno bylo rychlé. Pak jsem koutkem oka zahlédl pohyb. Za plotem projížděl soused v autě. Zpomalil. Otočil hlavu přímo k nám. Viděl ji předkloněnou u zdi. Viděl mě za ní. Viděl víc, než měl. Ztuhl. Oči mu sklouzly dolů, pak zpátky nahoru. Neodjel hned. Věděl. A my věděli, že ví. Ten okamžik trval déle než všechno ostatní. Pak zmizel za rohem. Televizi jsme nakonec skutečně pověsili. Vrátil jsem se domů, jako by se nic nestalo. V neděli dopoledne jsem měl od Lenky sedm zmeškaných hovorů. Srdce mi bušilo, když jsem viděl její jméno tolikrát pod sebou. Napsal jsem: „Co se děje?“ Odpověď přišla skoro okamžitě. „Byl u mě ten soused. Viděl všechno. Ví, kdo jsi. Ví, kdo je tvoje manželka. Chce se přidat. Jinak to řekne dál.“ Stál jsem v kuchyni s telefonem v ruce. V žaludku chlad. V těle napětí. Tohle už nebyla jen hra ve dvou. Teď do toho vstupoval někdo třetí.

Pokračování příště. 😈