Stopařka - Kapitola 1.

Potkal jsem ji na benzínce. Procházela mezi řidiči a ptala se, kam jedou. Hledala někoho, kdo by ji svezl.

Nešlo ji přehlédnout. Pozoroval jsem, jak obchází kamiony. A možná právě ten pohled ji zaujal.

Netrvalo dlouho a přišla ke mně.

„Já jedu do Budapešti,“ odpověděl jsem, když se zeptala.

Úplně se rozzářila.
„To snad ani není možný, já taky!“ vykřikla. „Vezměte mě s sebou,“ řekla a sepjala ruce.

Rychle jsem si ji prohlédl od hlavy až k patě.

Vypadala jako zjevení. Jako by se sem propadla z šedesátých let nějakou časovou dírou.

Krátké černé vlasy jí trčely na všechny strany, ale i přesto byl v tom účesu řád.

Na očích měla velké tmavé sluneční brýle. Žvýkačku pomalu přežvykovala s nenucenou drzostí, jako by tím dávala najevo, že pro ni pravidla neplatí.

Na krku jí visel kožený řemínek s mírovým znakem. Obě zápěstí měla obepnutá náramky z drobných nepravidelných kamínků.

Byla krásná a věděla to. Patřila k ženám, které své tělo berou jako přirozenou součást sebe sama. Budila dojem, že kdyby mohla, chodila by světem klidně nahá, ne z provokace, ale z pocitu svobody. Oblečení pro ni bylo prostředkem, jak dát najevo pohrdání konvencemi a zároveň způsobem, jak odhalit víc než skrýt.

Oranžové tílko zvýrazňovalo tvar jejích prsou tak přirozeně, že se u nich můj pohled na chvíli zastavil. Jejich spíš drobnější velikost a pevné oblé tvary jí dovolovaly nosit je pod látkou zcela volně.
Džínové kraťasy byly úsporné. Přiléhaly k tělu a jasně kreslily linie jejího zadečku. Mobil zastrčený v zadní kapse ten dojem ještě podtrhoval. Zepředu byly ještě úspornější a zakrývaly to nejnutnější snad jen díky roztřepeným okrajům nohaviček.
Na nohou měla těžké boty, něco jako Steely. Na zádech batoh s připevněnou karimatkou a spacákem – nic víc k cestování nepotřebovala.
Přesto nepůsobila vulgárně. Její vzhled byl uvolněný, rebelský, ale zjevně promyšlený. Každý detail měl své místo. Nebyla to dívka, která by se tak oblékala proto, aby zaujala. Byla to žena, která si dovolila, aby ji svět viděl takovou, jaká je.

V mládí jsem stopem projezdil celou republiku. Jenže doba se změnila. Dneska už jen tak někdo stopaři nezastaví.

Viděla, že váhám. Sundala si brýle, podívala se mi přímo do očí a znovu poprosila:

„Jedu z Paříže na fesťák do Budapešti a jsem na cestě už několik dní. A to je o dva dny víc, než jsem plánovala. Pokud mě nevezmete, tak to nestihnu a lístek propadne.“

Udělala na mě psí oči. A uměla je opravdu dobře.

Ten pohled byl neodolatelný. Nedokázal jsem jí říct ne.

„Tak naskoč,“ řekl jsem. Pomyslel jsem si, že ve dvou nám cesta uteče rychleji.

Než jsem zaplatil, už byla uvnitř. Batoh hodila na zadní sedadlo. Připoutaná, jako by se bála, že si to ještě rozmyslím.

Vyrazil jsem.

Povídali jsme si o takových těch neutrálních věcech. Tedy spíš ona povídala. Měla ten dar, že nedokázala mlčet a přitom to nebylo otravné. Měla příjemný hlas a neplácala kraviny.

Vyprávěla mi, jak se dostala na studia v Paříži. Že si na většinu nákladů musí vydělat sama, i přestože jí rodiče stále finančně vypomáhají. Miluje cestování a nemá problém se seznamováním.

Toho jsem si už stihl všimnout.

„Dnes už u silnice málokdo zastaví. A když už, není čas si ho pořádně prohlédnout,“ řekla s úsměvem. „Proto si radši vybírám řidiče já. Na pumpě mám čas si ho okouknout a rozhodnout se, jestli ho oslovím. A on má čas udělat si obrázek o mně. Ty sis mě taky důkladně prohlížel.“

Plynule přešla do tykání.

„Takže jsem prošel výběrovým řízením na tvého řidiče?“ přijal jsem její tykání.
Nevadilo mi to. Byl jsem sice o něco starší, ale když mi hezká holka začne tykat, hned se cítím líp.

„Jasně,“ usmála se. „Jsi od pohledu sympaťák. Hodně dám na první dojem. Prozradí víc, než si lidi myslí.“

„Nebojíš se cestovat sama?“ zeptal jsem se.

„A jak to dneska na fesťácích chodí? Stan, nebo hotel? Na žádném jsem už dlouho nebyl.“

„Záleží. Buď někoho potkám, nebo spím sama jen tak pod širákem. Hotel jen výjimečně.“

„Takže žádný stan v kapse?“

Zasmála se. „Většinou někoho přemluvím. Jako minule. Pršelo. A fakt se mi nechtělo spát venku.“

Chvíli se odmlčela, jako by si ten moment znovu vybavovala.

„Chodila jsem po stanovém městečku a hledala někoho, kdo by mě nechal přespat. Chvíli nic, ale pak jsem si všimla kluka, jak leze ze stanu. Uvnitř byla jen jedna karimatka. Neváhala jsem.“

Usmála se.

„Nenápadně jsem se k němu přidala, začali jsme si povídat, dali si pár piv a i několik panáků… a nakonec jsem mu řekla, že se musím opít, jinak v tomhle počasí venku neusnu.“

„A on tě vzal k sobě?“ zeptal jsem se.

„Jo, řekl ať spím u něj.

V noci jsme už trochu připití zalezli do stanu. I když jsme měli pláštěnky, byli jsme oba durch mokří. Kalhotky nevyjímaje. Potřebovala jsem se převléct.
Chvíli na mě koukal a bylo jasný, že neví, co teď. Řekl, že radši půjde ven.“

I dnes se mu zasmála.
„Zadržela jsem ho. Řekla jsem mu: Je tma. V tom světýlku z mobilu stejně nic neuvidíš. Zvládneme to tady spolu.“

Podívala se na mě a lehce se ušklíbla.

„Nevím, jaké máš zkušenosti s převlékáním v malém stanu, ale já jsem dost rychle zjistila, že to nebude tak jednoduché.“

„Já moc ve stanu nespím, ale párkrát jsem tu příležitost měl,“ přikývl jsem. „Takže vím, o čem mluvíš.“

„Bundu a tričko jsem zvládla. On se gentlemansky otočil a já si mohla v klidu převléct horní část.
Jenže pak přišly na řadu mokré džíny.“

Znovu se usmála, tentokrát té situaci.

„Dolu prostě nešly. Nakonec jsem navrhla, že nejlepší bude, když mi ty kalhoty stáhne on. A pak mu já pomůžu s jeho.
Začal se smát. Já taky,“ dodala.

„Ale zároveň jsem si sedla tak, aby se mohl pustit do práce.“

Při té vzpomínce se nemohla přestat smát. Chvíli ani nemohla pokračovat. Když konečně popadla dech, navázala:
„Ležela jsem na zádech, nohy nahoře, a on se mi je snažil stáhnout. Míň erotické svlékání jsem od kluka nikdy nezažila. Mokré džíny byly přilepené k tělu, takže musel vynaložit dost síly, aby s nimi vůbec pohnul. A když už se mu to povedlo, šly dolů i kalhotky a zůstaly viset někde u kolen. To v plánu nebylo.“

Na okamžik se odmlčela, jako by si ten obraz znovu promítala před očima.

„Když si toho všiml, zarazil se a kalhoty pustil. Seděl mezi mýma zvednutýma nohama, sotva půl metru ode mě. Takže i v tom bludném světle mobilu musel vidět úplně všechno.“

Vyprávěla to tak poutavě, že jsem se v představách přenesl do toho stanu. Stačilo se podívat vedle sebe. Seděla pohodlně, kolena měla široce roztažená. V té poloze už kraťasy nedokázaly všechno skrýt a z nohaviček jí vykukovaly kalhotky. Nebylo těžké si ji představit bez nich.

Zatímco jsem si tu scénu v duchu přehrával, pokračovala:
„Taky jsem se zarazila.“

Usmála se.

„Rychle si je obléct zpátky? Prakticky nemožné a hlavně by to nic neřešilo. Byly mokré, stejně jako všechno ostatní. Takže přišlo rychlé rozhodnutí. Musí dolů.“

Zhluboka se nadechla, jako by znovu cítila to napětí.

„Zvedla jsem nohy až k bradě a stáhla si kalhoty i s kalhotkami. V té poloze už byly stejně k ničemu. Nahou už mě viděl, takže nebylo co řešit.“

Stále se smála.

„Když jsem pak sundávala kalhoty já jemu, držel si slipy tak pevně, že mu nesjely ani o centimetr. I tak bylo vidět jak mu stojí, sotva se do nich vešel.“

Mimoděk si přejela jazykem po rtech.
„Čekala jsem, zda si něco začne. Já byla od pasu dolů nahá, ale on jen zalezl do spacáku a cudně se zachumlal až po uši.“

Na chvíli se odmlčela, pak pokračovala tišším hlasem:

„Leželi jsme proti sobě, obličeje jen pár centimetrů od sebe. Cítila jsem jeho zrychlený dech.“

Zadívala se před sebe, jako by tam pořád ležel.

„Poprosila jsem ho, ať zhasne. Poslechl okamžitě.
Byla skoro tma, ale oči si rychle přivykly. Viděla jsem z něj jen obrys spacáku, do kterého byl zabalený. A jeho oči.
Koukal na mě. Já na něj.
Pak jsem ho políbila.“

Další díl vyjde v úterý 3.3. 😉