Na festivalu s doktorkou

Tenkrát mi bylo něco přes dvacet a já si připadal hrozně důležitě, protože jsem se dostal na brigádu u jednoho většího festivalu. Celé léto jsem jinak makal po všelijakých fuškách, ale fesťák, to bylo něco jiného – hudba, lidi naladění na volno a k tomu pocit, že jsem „zevnitř“, že patřím ke crew. Dostal jsem na starost zázemí u vstupu, takže jsem pořád někde mezi skladama, zábranama a stánkama a občas jsem musel něco řešit s lidma od kas.

Právě tam jsem ji poprvé uviděl. Stála za kasou, vlasy svázané dozadu, na nose brýle, a přitom vypadala spíš jako návštěvnice koncertu než někdo, kdo tam maká. Když jsem se později dozvěděl, že je doktorka, všechno mi to do sebe nějak zapadlo – byla z ní cítit taková klidná jistota, zkušenost, ale zároveň v očích jiskra, která říkala, že se umí i odvázat.

Seznámili jsme se vlastně dost nenápadně. Přinesl jsem na kasu nové role pásků a nějaké papíry, ona si ze srandy stěžovala, že jim tam pořád někdo něco zapomíná, a já jí na to odsekl, že bez nás zázemí by se jim to tam celé sesypalo. Zasmála se, podívala se na mě těma chytrejma očima a já cítil, jak se mi trochu podlomily kolena. Slovo dalo slovo, prohodili jsme pár vtípků o nočních směnách a ani nevím jak, začali jsme se během večera potkávat čím dál častěji – jednou cigáro za stanem, pak společná cesta pro kafe, později už to bylo vyloženě takové to „tak kde se zase potkáme?“.

V noci, kdy jsme oba měli noční, se to zlomilo. Festival utichl do takového tlumeného hučení, někde v dálce ještě dohrávala poslední kapela a my seděli na lavičce za zázemím, každý s kelímkem studeného kafe, které už nikomu nechutnalo, ale bylo výmluvou, proč ještě nejít spát. Povídali jsme si o práci – ona o nemocnici, já o svých nárazových melouchách a cestování – a najednou jsem si uvědomil, že mezi námi visí něco víc než jen řeči. Seděla blízko, občas se mě dotkla na ruce, smála se trochu hlasitěji, než bylo nutné, a když jsem jí schválně podržel pohled o vteřinu déle, neuhnula.

Původně měla jít spát do stanu, kde bydlela s ostatníma brigádníkama. Zmínila to jen tak mezi řečí, že se těší, až konečně zaleze do spacáku, i když ví, že se tam moc nevyspí. A já v té chvíli prostě vystřelil od boku: „Hele, já mám pokoj na hotelu. Jestli chceš, můžeš přespat tam. Budeš mít klid, sprchu, normální postel…“ Nejdřív se na mě podívala takovým tím pohledem, kdy člověk přemýšlí, jestli si z něj neděláš srandu. Pak se jí ale koutky úst zvedly, loktem do mě drcla a jen řekla: „A to je jako profesionální nabídka, nebo osobní?“

Cesta na hotel byla plná takového tichého napětí. Šli jsme bok po boku, občas se otřeli ramenem, ale nikdo nic moc neříkal. V recepci jsme se tvářili jako dva unavení kolegové po šichtě, ale jakmile se za námi zabouchly dveře od pokoje, atmosféra se změnila. Uvnitř bylo přítmí, z otevřeného okna byl slyšet tlumený hukot festivalu v dálce a v koupelně čekala malá, obyčejná hotelová koupelna, která se nám ten večer zdála jako to nejluxusnější místo na světě.

Navrhl jsem, že skočíme do sprchy, a ona jen mávla rukou, že „klidně první ty“. Vešel jsem dovnitř, pustil vodu a snažil se uklidnit, protože se mi srdce rozbíhalo čím dál víc. Když se otevřely dveře koupelny a ona se objevila za mnou, už bez toho civilního brnění dne – bez brýlí, bez pracovní vesty, jen v prádle, sebejistá a zároveň očividně vzrušená – všechna moje nervozita zmizela.

Od začátku bylo znát, že je starší a zkušenější. Věděla přesně, co chce, nebála se toho dotknout, nebála se mě vést. Smála se, když viděla, jak mě má v hrsti, a mezi polibky šeptala něco o tom, že „mladí kluci jsou nejzábavnější“. Vodu ve sprše jsme nechali téct zbytečně dlouho, protože jsme se víc soustředili na sebe než na to, jestli šetříme hotelové náklady. Její ruce po mně klouzaly tak samozřejmě, jako by mě znala roky, a pokaždé, když se dotkla toho, co jsem si v té době hrdě nesl jako svůj největší trumf, bylo vidět, že přesně tohle ji rozpalovalo.

Noc v posteli byla dlouhá a úplně mimo čas. Vzpomínám si na útržky – jak se mi smála do ucha, jak mě najednou otočila a rozhodla se vést tempo sama, jak nebyla vůbec stydlivá a naopak pořád chtěla víc. Pro mě to byla směs euforie, únavy po směně a pocitu, že zažívám něco, co mě bude jednou hřát ještě hodně dlouho. Pro ni to možná byla jen jedna letní noc s klukem, který jí připomněl, že není jen doktorka v bílém plášti, ale pořád ještě žena, která si umí vzít, co chce.

Ráno jsme se probudili příliš brzy, oba rozlámaní, ale s takovým tím spikleneckým úsměvem, který mají lidi, co spolu prožili něco, co zůstane jen mezi nimi. Ona se převlékla, upravila vlasy, nasadila zpátky svůj „denní“ výraz a zeptala se, jestli ji doprovodím zpátky k areálu. Cestou jsme si povídali už víc obyčejně – o tom, odkud kdo pochází, co bude dělat po festivalu – ale bylo cítit, že se mezi námi něco změnilo.

Na fesťáku jsme se pak ještě párkrát potkali, vždycky s tím lehkým náznakem v očích, který připomínal noc na hotelu. Žádné velké sliby, žádné drama. Jen jeden letní příběh z mládí, kdy jsem se na brigádě nechal okouzlit starší doktorkou, a místo aby z toho zůstalo jen pár prohozených slov u kasy, skončili jsme spolu v posteli a prošukali celou noc, na kterou se nezapomíná.