Před lety 🍀

Teplý letní večer se pomalu přeléval do noci, když jsme odbočili z hlavní silnice na úzkou cestu mezi stromy. Motor auta utichl a kolem nás se rozprostřelo hluboké ticho, přerušované jen šuměním listí.

Opřela jsem se bokem o dveře auta. Kov byl ještě teplý. Na sobě jsem měla lehké šaty a cítila jsem, jak se mi pod nimi zrychluje dech.

Můj muž stál vedle mě. Klidný, jistý. Mezi námi ale viselo něco nového — očekávání.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem, i když jsem cítila zvláštní směs pocitů. Drobný úlek, nervozitu… a zároveň zvědavé, horké vzrušení, které se mi pomalu rozlévalo tělem až do těch sladkých míst.

Pak se mezi stromy objevil pohyb.

Postava vyšla z temnoty pomalu. Muž. Jeho tvář byla zakrytá tmavou látkou, takže jsem neviděla nic než obrys jeho postavy. Ta anonymita byla zvláštní — trochu zneklidňující, a přesto přitažlivá.

Na chvíli jsme jen stáli proti sobě.

Můj muž položil ruku na moje rameno, jemně, skoro uklidňujícím gestem. Ten dotek mi připomněl, že jsme tu spolu.

Neznámý muž udělal krok blíž.

Když se jeho ruka dotkla mé paže, byl ten pohyb pomalý a opatrný. Prsty sklouzly po mé kůži a já cítila, jak mi po zádech přejel drobný záchvěv.

Nedokázala jsem od něj odtrhnout pozornost.

Jeho ruce se postupně stávaly jistější. Jedna z nich spočinula na mé hrudi, druhá mě přitáhla blíž. Přes tenkou látku šatů jsem cítila teplo jeho dlaně i pevnost jeho sevření a naléhavost v jeho kalhotách.

Opřela jsem se víc o auto. Srdce mi tlouklo rychle.

Na okamžik jsem se podívala na svého muže. Stál tam klidně, téměř pozorovatelsky, a v jeho pohledu byl tichý souhlas a vzrušení.

Pak už jsem znovu cítila jen ruce toho neznámého muže.

Jeho doteky byly pomalé, zkoumavé. Klouzaly po mých bocích, po zádech, po křivkách těla. Napětí ve mně rostlo s každou vteřinu. Už jsem jen čekala, kdy zasáhne to místečko, ze kterého šlo horko po celém těle.

Když mě přitlačil lehce k autu a naše těla se přiblížila ještě víc, přestala jsem přemýšlet.

Ten okamžik byl náhle úplně pohlcující.

Noc kolem nás byla tichá a zdálo se, že čas na chvíli zpomalil. Cítila jsem jeho ruce, jeho dech blízko u sebe… a pak i to, jak se mezi námi ta poslední hranice ztratila. Vzrušení vystřelilo na maximum a pohltilo celou mou osobnost. Spojení, které ještě před chvilkou bylo jen v představě, získalo i reálný prožitek. Teplo a pulzující falus vytvořili dokonalý pocit zkázy, který každá žena chce a miluje.

Byl to krátký, intenzivní okamžik. Směs nervozity, touhy a zvláštního vzrušení, které se ve mně mísilo s vědomím, jak neobvyklá ta situace je.

A stejně rychle, jako začal, se ten moment začal pomalu uklidňovat.

Neznámý muž ustoupil.

Ještě na okamžik jsem cítila jeho přítomnost, ale pak se obrátil a pomalu zmizel mezi stromy. Tma ho pohltila stejně nenápadně, jako ho před chvílí vydala.

Zůstali jsme tam jen my dva.

Stála jsem opřená o auto a snažila se uklidnit dech. V hlavě mi doznívaly pocity, které se ještě pomalu usazovaly.

Můj muž ke mně přistoupil.

Když mě objal, byl ten dotek úplně jiný než před chvílí. Známý. Hřejivý. Plný něhy.

Pohladil mě po zádech a prsty mi pomalu zajel do vlasů. Pohladil přes vykukující ňadro a políbil.

Opřela jsem se o něj a zavřela oči.

Po všem tom neznámém byl jeho dotek najednou ještě intenzivnější. Ještě bližší.

A v tichu nočního lesa jsme tam zůstali stát ještě chvíli spolu — s pocitem, že některé zážitky člověka překvapí… ale zároveň dokážou ještě víc připomenout, kde je jeho skutečné místo.