Velké oči a ještě větší očekávání

Seděl jsem u stolku v rohu té malé kavárny na Vinohradech, kde mají bezbariérový vstup a dost místa mezi stoly. Venku pršelo, dovnitř voněla čerstvá káva a ona vešla – přesně tak, jak jsme si psali. Tmavé vlasy do ramen, úsměv, co zabíjí na dvacet metrů, a tričko, které… no, prostě nebylo schopné udržet tajemství. Prsa měla tak velká, že jsem měl pocit, že porušují nějaké fyzikální zákony.

„Ahoj, ty jsi ten Martin, viď?“ řekla a podala mi ruku. Měla teplé prsty a nehty nalakované tmavě vínovou barvou.

„Jo. A ty jsi Lucka.“ Hlas se mi trochu zadrhl, ale ona se jen usmála ještě víc.

Sedla si naproti mně. Mluvili jsme o všem možném o knížkách, o tom, jak nesnášíme déšť, o tom, jak je složité najít normální kavárnu s rozumným přístupem. Ale oba jsme věděli, že tohle je jen předehra. Každou chvíli mi sjel pohled níž. Nedokázal jsem si pomoct. A ona to věděla.

„Chceš jít ke mně?“ zeptala se najednou tiše, když dopila latté. „Máme bezbariérový byt, výtah až ke dveřím. A manžel… ten se na to těší možná ještě víc než já.“ Přikývl jsem. Rychleji, než bych chtěl přiznat....

U nich doma bylo vše připravené. Široké dveře, žádný práh, velká postel v obývacím pokoji s matrací Pavel stál v rohu u křesla, v tmavých trenýrkách, už viditelně vzrušený. Usmál se a jen kývl hlavou na pozdrav. Slovo neřekl. Jen se posadil a sledoval.

Lucka si klekla přede mě na koberec. Rozepnula mi bundu, pak mikunu , pomalu, jako by rozbalovala dárek. Když mi sundala tričko, přitiskla se ke mně hrudníkem. Cítil jsem to teplo, tu váhu, tu měkkost, co mi zakrývala hrudník až po bradu. Zasténal jsem nahlas, aniž bych to chtěl.

„Líbí se ti?“ zašeptala mi do ucha. „Ty ani nevíš jak.“

Vzala si moje ruce a položila je na sebe. Prsty se mi utopily. Byly tak veliké, že jsem je sotva obemkl. Hladil jsem je, mačkal, zvedal, nechal je padat zpátky. Každý pohyb ji nutil tiše vzdychat. Já sám jsem měl pocit, že každou chvíli exploduju.

Pavel v rohu už měl ruku v trenýrkách. Pohyboval se pomalu, ale rytmicky. Když jsem se naklonil a vzal si jednu z jejích bradavek do pusy, zasténal nahlas poprvé. Za dvě minuty se prudce prohnul, chytil se opěradla a vystříkl si na břicho. První kolo. Lucka se zasmála tiše, skoro mazlivě. „On to tak má… když mě vidí s někým jiným.“

Pokračovali jsme. Sundala si tričko úplně. Pak podprsenku. Ta hmota se uvolnila a já měl najednou obličej ponořený do samé měkkosti a vůně. Hladil jsem je, líbal, tiskl k sobě, dokud mi nezačaly brnět ruce. Ona mi mezitím rozepínala kalhoty, pomalu je stahovala dolů spolu s boxerkami. Když mě vzala do ruky, málem jsem skončil hned. „Ještě ne,“ zašeptala. „Chci to na sobě.“

Přitiskla si moje ruce zpátky na prsa. Nechala mě si s nimi hrát, jak jsem chtěl. Mačkal jsem je k sobě, rozděloval, nechal je tančit. Pavel v rohu už zase sténal podruhé, potřetí. On to měl rychlé, já to cítil, že to budu mít dlouhé.

Když už jsem byl na hraně, vzala mě oběma rukama a namířila přímo na sebe. Mezi ty obrovské, teplé pahorky. Pohybovala jimi nahoru a dolů, pomalu, pak rychleji. Cítil jsem, jak se mi zatajil dech. „Tak pojď…“ zašeptala.

A já to nevydržel. Vystříkl jsem na ni dlouze, silně, přímo na tu krásnou, měkkou plochu mezi nimi. Bílé pruhy se rozlily po kůži, stékaly dolů po křivkách. Ona se jen usmívala, rozmazávala to prsty po sobě, jako by to byla nějaká drahocenná mast.

Pavel v rohu tiše zasténal počtvrté. Pak se zhroutil do křesla, úplně vyčerpaný. Lucka se naklonila, políbila mě na čelo a zašeptala: „Příště přijďeme dřív. Ještě jsme neskončili.“

Venku pořád pršelo. Ale mně bylo najednou strašně horko.