Vysněná noc II.

Pokračování mé první povidky... Enjoy :)

Pruh světla jí skrze závěsy šimrá na zavřených víčkách. Pomalu přichází k vědomí. Znáte to. Pomalu si uvědomujete že jste, potom kdo jste, kde jste, co je za den (to někdy může trvatat o něco déle). Hned poté se na světlo světa derou vzpomínky na předešlé chvíle. V ten moment se obličejové svaly dají do nezastavitelného pohybu, vytvářejí úsměv. Lehce připitomělý úsměv. Úsměv na který čekala možná až moc dlouho. Až moc dlouho čekala na pocit štěstí a míru v duši. Nyní se v ní všechny vzpomínky na předešlou noc jako jedna obrovská vlna přemění v kapky. Kapky které se zalesknou v koutcích obou očí. Stále namalovaných očí, na kterých stíny, které již dávno nemají správný tvar a barvu, vytvářejí groteskní obrazce. Slzy stékají, zanechávají za sebou stopu jako koryto řeky. Jsou to slzy štěstí. Nepoznané. Jiné než slzy zoufalství a beznaděje které znala doposud. 

Nahmatám prázdné studené místo vedle sebe. Nejsi tu se mnou. Zpanikařím, jestli se mi to celé jen nezdálo. Zadeček mi napovídá, že sen by to musel být hodně realistický. V tom zaslechnu hluk z kuchyně. Pomalu vstanu, zabalím se ležérně do tenké pokrývky a cupitám za tebou. Vezmu to však ještě přes koupelnu, musím se upravit. Pro holky jako já je všechno o něco složitější. Není to tak zlé, říkám si když se na sebe opatrně podívám. I po všem co obličej schytal a i po prospané noci. Jsme dopředu domluvení, že jsou chvíle při kterých musím být sama a nechci aby jsi mě při nich viděl. Vyprázdnění se, sprcha, o něco důkladnější na jistých místech. Chci být maximálně připravená. Máme pro sebe celý den a chci ho využít na maximum. Kolíček a klícka. Není nic co mě dokáže tak vzrušit jako když cítím plný zadeček a vepředu těsno, které ale nijak nepřekáží. Teď obličej. Udělám vše nutné abych se opět mohla cítit tak božsky jako v noci. Zvolím ale jemnější líčení, pouze řasenka, oční linky, jemné světlé hnědé kouřové oční stíny a matnou béžovou rtěnku. Neslíbatelnou, to je důležité. Zafixovat, parfém a je to. Obléknu si jen saténový župánek a bosky se vydám za tebou.

Z kuchyně bylo slyšet nádobí a vůně prozradila co se tam chystá. Vidím to ale na hlavní chod. Předkrm bude Miška. Culím se tomu nápadu a vzrušení vzrůstá. Stojíš u kuchyňské linky a krájíš okurku s paprikou. Máš na sobě jen tričko a boxerky. Tiše se přiblížím, pohladím tě po zadku a políbím zezadu na tvář. Špitnu dobré ránko pane domácí. V hlase si nejsem vůbec jistá, ale snažím se aby to bylo co nejženštější, ale ne směšné. Sténání mi jde lépe napadne mě. Opřu se zády o linku, hned vedle tebe a dívám se ti zpříma do očí. Rukou nahmatám a poznám, že s tebou stále dělám divy. Hladím tě přes boxerky a cítím jak roste. Polož raději ten nůž zlato a hned jak to uděláš, klečím před tebou a stahuji ti boxerky. Odhodím je stranou. Miluju když se po vysvobození ze spodního prádla těsně před mým obličejem objeví. Vyskočí, stopořený, krásný. Cuká v něm jak stále roste. I ty jsi si dal sprchu, voní příjemně tebou. Nejdříve olíznu ze spodu nahoru přes uzdičku žalud, moc mi chyběl. Rukama ti hladím zadek, obě ruce na půlkách. Pomalu si tě beru do pusy. Pěkně pomalu, hlouběji s každým dalším zásunem. Vzdycháš a přiznáváš jak jsi se na to opět těšil. Po chvíli jsi zvyknu na šířku, dá to zabrat, to ti řeknu. A mám tě až v krku, cílová stanice. Hezky v klidu, pomalu. Když se nosem dotknu tvého podbřišku, rukama mi chytíš hlavu a držíš mě u sebe. Ale jen na chvilku a jakmile pustíš, pomalu ho nechám z pusy vyklouznout. Aby nám nevystydla snídaně, zašeptám a vstávám, rozepínám župánek, který si nechám zklouznout z ramen na zem. Stojím před tebou nahá, za jasného ranního světla, což je něco čeho jsem se bála. Nemám na sobě nic ženského kromě mého odzbrojujícího úsměvu. Rychle se otočím, opřu se loktama o linku a co nejvíc to jde vyšpulím zadeček. Prohnu se v zádech a čekám až si všimneš. Šperk na správném místě, říkám já. Nečekáš, klekneš si pro změnu ty a pomalu kolíček vytahuješ. Ale vždy jen do nejširší části, tak abych si zvykala na tu šířku. Tlačí to, chviličku i nepříjemně. Je to široký kolíček. Člověk musí vědět kam míří. Vyskočí ven, ale hned ho vracíš zpátky. Tiše si při tom povzdycháváš, jednou rukou si udržuješ ptáka ve formě. Potřebujeme ti ho trošku namazat, a bleskurychle jsem opět před tebou na kolenou a ty mě hluboko šukáš do krku. Zvuky štěstí, vzrušení a vlhkosti. A tu potřebujeme. Hustá dlouhá slina se táhne od mé pusy k tvému žaludu. Rychle se otáčím a čekám na průnik. Kolíček jde definitivně ze hry. Spousta slin, které se ze mě draly ven odehrály svůj part na výbornou. Tlačíš na mou dírku, je krásně roztažená a vlhká. Je to tak vzrušující, ten okamžik, kdy nejsi uvnitř, ale jen před brankou a tlačíš se dovnitř. Ten okamžik také většinou bolí, v ten moment je mi vždycky zase strašně líto, že je toto můj jediný šukatelný otvor kromě pusinky. Bolest trvá, hlesnu že prosím pomalu, poslechneš. Ale dáš mi jenom chviličku. Pak do mě nemilosrdně zajedeš, já zakřičím, kousnu se do ruky kterou si dám pod obličej, ale pocit plnosti mě přemůže. Oddechuji a vychutnávám si ho. Klícka je opět těsná a já se soustředím jen na ten pocit plnosti. Točí se mi hlava. Jsi uvnitř už celý, tlačíš se do mě. Jako kdybys do mě chtěl vstoupit kompletně. A já mám pocit že ve mě celý mizíš. Že jsi celý uvnitř a já se tu svíjím sama na kuchyňské lince. Rukama mě držíš za boky, začínáš mě divoce mě šukat. Není času nazbyt jako by jsi si říkal. Neskutečné. S každým zásunem se moje vzrušení stupňuje. Z klícky tečou šťávy, mě připadají spíš jako vodopády. Musím dýchat. Zhluboka. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Mravenčí mi ve spáncích. Sténám. Jsem šťastná. Křičím blahem. Nikdy mi nebylo lépe. Každý zásun znamená být krok blíže. Vyvrcholení. Ale i k mé ženskosti, kterou celý život hledám. Mravenčení neustupuje, cítím jak mi hoří tváře. Bože ano. Ještě. Dělej. Píchej mě. Ještěě. A pak už jen přerušovaně křičím do rytmu přírazů. Před očima tma. Stříkám. Stahuji se kolem tebe. Přestávám vnímat. Na zem dopadají další a další šťávy. Na tebe už to také jde. Blížíš se ke mně. Čekám tě na vrcholu. Pojď za mnou. Natahuji k tobě ruku. Ty jí chytáš a společně se díváme na ohňostroj rozkoše. Hlasitě vzdycháš, cítím jak ti v něm pulsuje. Teplo. Horko. Žhavá láva se mi rozlévá po celém těle. Pumpuješ do mě celou svou duši, alespoň v tento moment. A já jí přijímám, jsem jako koryto řeky které se konečně dočkalo období dešťů a nyní se raduje. Teplo mě pohlcuje a prohlubuje mou rozkoš. Jsi ve mě natlačený na maximum. Cítím už ale jak proud polevuje. Chytíš mě za ramena a chceš si mě k sobě přitáhnout. Ale nemáš dost síly, takže si na mě naopak lehneš. Jsme do sebe zaklesnutí na kuchyňské lince. Ty ve mě. Já kolem tebe. Spolu. Šeptáš mi chraplavě do ucha že mě zbožňuješ. A já si uvědomuji že já tebe také. Jsem vděčná, že jsi si mě našel. Že jsi mi dal všechno po čem jsem toužila. Snad bychom tak i usnuli, když v tom nám oběma zakručelo v břiše. Smějeme se. Vyklouzneš ze mně ven. Vrátíš zpátky tu zátku prosím? Chci tě mít ještě uvnitř. Dobře, vracíš kolíček zpátky na místo. Je to zvláštní pocit, líbí se mi.

Po snídani jsme chvíli odpočívali. Povídali jsme si o našich snech a tužbách. Víc jsem mluvila já.