Evička tričko

Některé věci se stanou proto, že noc byla dlouhá, alkohol otupil strach a ráno přišlo dřív, než rozum.
Bylo světlo.
Ležely jsme vedle sebe, obě unavené, rozhozené, s hlavou plnou zbytků smíchu a cigaretového kouře.


A pak ta věta.
Řečená tiše.
Opatrně.
Jako by se bála, že když zazní nahlas.


„Já bych si to s tebou chtěla zkusit… ale jen proto, že vím, že tobě to můžu říct.“


Nebyla v tom drzost.
Byla v tom důvěra.
Ne touha, která chce.
Ale zvědavost, která se poprvé přestala bát.


Evička tričko.
Bylo to ráno po flámu.
Žádná póza.
Žádné dokazování.
Jen doteky.


Pamatuju si měkkost daného okamžiku.
Teplo než detaily.
Ten zvláštní klid, kdy člověk ví, že překročil hranici – a svět se nezhroutil.
Šlo o dovolení.


Dovolit si zkusit něco, co by sis za střízliva netroufla ani pojmenovat.
Dovolit si nebýt „normální“.


A ráno se pak zvednout.
Udělat kávu.
Obléct si své věci a jít.
Některé ženy nepotřebují nálepku.
Stačí jim jedno ráno, kdy se přestaly bát samy sebe.


A Evička ?
Ta zůstalo jen symbolem.
Toho, že odvaha někdy přijde v tom nejměkčím balení.

Texty na tomto blogu jsou autorskou literární tvorbou, vycházející z vnitřních témat, paměti a prožitků v obecné rovině. Jsou psány jako literatura, nikoli jako doslovný záznam reality.