Temný rituál lesa

Les té noci nebyl tichý.
Pulzoval.
Každý list, každá větev, každý závan větru jako by reagoval na něco… starého. Primitivního. Nezkrotného.
Nina to cítila v kostech.
Neměla tu být. A přesto šla dál, hlouběji, až se stezka úplně ztratila. Vzduch byl těžký, vlhký, nabitý něčím, co jí zrychlovalo dech.
A pak se zastavila.
On už tam byl.
Vystoupil ze stínu, jako by byl jeho součástí. Vysoký, temný, oči mu ve tmě slabě zářily – ne lidsky.
„Přišla jsi sama,“ řekl klidně.
Jeho hlas v ní něco zlomil.
Nina neustoupila. Naopak. Udělala krok blíž, i když jí instinkt našeptával, že tohle není obyčejné setkání.
„Možná jsem chtěla být nalezená,“ zašeptala.
V tu chvíli se něco změnilo.
Les zesílil. Vítr se opřel do korun stromů a světlušky kolem nich začaly kroužit rychleji, jako by sledovaly rituál.
On k ní přišel bez spěchu. Ale s jistotou.
Když se jí dotkl, nebylo to jemné.
Bylo to nárokování.
Jeho ruka pevně sevřela její boky a přitáhla ji k sobě. Nina se nadechla ostře – ten dotek v sobě nesl sílu i něco temně vzrušujícího.
„Tady neplatí lidská pravidla,“ zamumlal u jejího ucha.
Její tělo na to odpovědělo dřív než mysl.
Opřel ji o kmen stromu, chladná kůra kontrastovala s horkem, které se mezi nimi rozlévalo. Les kolem nich zesílil – praskání větví, šumění, hluboký, skoro zvířecí rytmus.
Nina zavřela oči.
Nechala to přijít.
Jeho doteky byly dravé, nekompromisní, ale zároveň přesně věděly, kam patří. Každý pohyb ji vtahoval hlouběji do něčeho, co nebylo jen fyzické – bylo to propojení s lesem, s něčím pradávným.
Jako by si ji bral nejen on…
ale i to místo.
Zaryla prsty do jeho zad, přitáhla si ho blíž, úplně bez zábran. Už nebyla tou, která přišla zvenčí.
Patřila sem.
„Teď už neodejdeš stejná,“ zašeptal.
A ona věděla, že má pravdu.
Les si ji označil.
A ona to chtěla.