Anální šperk

Sedím u notebooku a otevírám mé oblíbené stránky.

Ne kvůli sobě. Kvůli němu. Šestnáct. Je čas.

„Tak synku… radši být připravený než překvapený,“ zamumlám si pro sebe a proklikávám se nabídkou.

Ochrana je základ. Není třeba být takhle brzy tatínkem.

Chci kliknout na kategorii a v tu chvíli… tam vyskočí.

Reklama.

Zamrazí mě.

Lesklý.

Elegantní.

Jako malý šperk.

Ne věc.

ANÁLNÍ ŠPERK.

Zůstanu na to koukat déle, než bych chtěla. Je to zvláštní, cítím chvění v mé zadní části těla. Stáhnu prdku k sobě... Opravdu?

Na jednu stranu… tabu.

Na druhou… fascinace.

„Tohle bych přece nikdy…“ A hned v další vteřině: „…nebo možná…?“

Zasměju se sama sobě. Fakt bych to chtěla vyzkoušet?

Kolikrát už jsem si něco zakázala jen proto, že se to nehodí?

Možná je to i tím, že jsem znamení ryba. A ty prý rády objevují, zkouší a posouvají hranice. A občas ... i překvapí.

Ten detail.

Ten lesk.

Ta jemnost.

LUXUS za pár kaček… a tolik otázek kolem...

Najednou zvonek. Crrrr crrrrr. Leknu se. V tu nejhorší chvíli se obrázek zvětší přes celou obrazovku.

"Sakra", zakleju.

Honem, honem. Rychle zaklapnu notebook.

„Není třeba, aby to viděl soused,“ probleskne mi hlavou.

Zvonek slyším znovu: "No, jo už jdu asi, ne?" Pousměju se.

Stojím u dveří, ruku na klice a najedou mám pocit, jako bych byla přistižena při něčem zakázaném.

A přitom, jen koukám. Ale pravda je jinde. Nejde o to, co vidí ostatní. Jde o to, co si dovolím vidět já sama u sebe.

Možná jsem se právě dotkla hranice, kterou jsem si sama vytvořila.

A otázka nezmizela. Jen se tiše usadila…a čeká.

Soused mluví, ale já mám myšlenky jinde. Běhají mi kolem análního kolíku, co se dává do ... Ohhhh...

Nemůžu je vyhnat. "Jo, tak čau. Dáme si vědět," rozloučíme se. "Co vlastně chtěl?" běhá mi v hlavě.

Vrátím se. Naliju si vodu. Potřebuji zklidnit hlavu... i hříšné myšlenky.

Znovu otevřu notebook. On tam pořád je.

Tichý.

Lesklý.

Trpělivý.

Anální skvost.

Usměju se: My ženské jsme fakt straky..."

I kdybych neměla "koule" ho použít. Tohle musím mít do sbírky.

Chvíli váhám. Pak kliknu. ŠUP do košíku. Vedle kondomů pro syna. Ironie života

....

Sedím na posteli a v ruce držím malou krabičku.

Lesklá.. Nenápadná. Skoro nevinná.

A přitom vím, že to, co je uvnitř, není jen věc.

Je to otázka.

Fakt to chci zkusit? V hlavě mi běží všechno.

Co na to řekne?

Co když se mi to nebude líbit?

Co když…to bude mít jako tabu ...

Zaváhám při vzpomínce. Jako můj bývalý, že je prdka jen výchozí bod a ne brána se zadními vrátky.

Zasměju se sama sobě.

Kolikrát jsem si už v životě řekla „co když“… a pak litovala, že jsem to nezkusila.

Zhluboka se nadechnu. Nejde o žádnou hračku. Jde o důvěru.

O to, že vedle sebe mám někoho, před kým nemusím nic skrývat. Miluje mojí spontánnost a fantazii.

Radek stojí opřený ve dveřích a chvíli mě jen pozoruje.

„Ty něco chystáš,“ pousměje se. Podívám se na něj. „Možná…“ Chvíli ticho.

Takové to napjaté, kdy se něco láme.

„A mám se bát?“ zeptá se lehce pobaveně. Zavrtím hlavou. „Ne… jen mi věř.“

Zalesknou se mu oči. V tu chvíli mi dojde, že to celé není o odvaze něco zkusit.

Ale o tom… dovolit si být sama sebou i v těch částech, které jsme se dlouho báli ukázat.

A já se opravdu tenkrát bála. Bála jsem se, že už mě ex nebude chtít. Díky zvrhlosti.



A možná právě tady začíná skutečná vášeň. Ne v dokonalosti. Ale v pravdě.