Hra podle jeho pravidel

​Dveře hotelového pokoje za mnou ani nestačily zaklapnout a už jsem ho chtěla strhnout na zem. Měla jsem v sobě tu vzteklou, hladovou energii – přesně ten moment, kdy vím, že ho můžu zničit. Chytla jsem ho za reverzy kabátu, abych ho přitiskla ke stěně a ukázala mu, kdo tady dneska bude diktovat tempo.
​Jenže on se ani nepohnul.
​Místo toho, abych ho povalila, narazila jsem do skály. Jeho ruce mi bleskově obemkly zápěstí. Nebylo to hrubé, bylo to horší – bylo to naprosto klidné a neochvějné. Jedním plynulým pohybem mi ruce zvedl nad hlavu a přitlačil je ke dřevu dveří.
​„Takhle ne,“ zašeptal mi těsně u rtů. Ten jeho klid mě vytáčel víc než cokoli jiného. „Dneska nehraješ ty, ty se jen díváš.“
​Chtěla jsem se mu vysmát do obličeje, chtěla jsem se mu vykroutit a kopnout ho, ale on mě zaklekl tak, že jsem se nemohla ani nadechnout, aniž bych necítila jeho stehno mezi svýma nohama. Celé moje tělo křičelo: Udělej něco! Sežer ho! Ale on mi nedal ani milimetr prostoru k akci.
​„Pusť mě,“ zavrčela jsem, i když mi hlas přeskočil tou intenzitou. „Chci tě mít pod sebou. Chci tě slyšet prosit.“
​„To věřím,“ uchechtl se a přejel mi nosem po krku, až mi naskočila husí kůže, kterou jsem nenáviděla. „Ale ty se teď uklidníš. Budeš stát přesně takhle, dokud ti neřeknu, že se smíš pohnout. Budeš vnímat každý můj dotek a budeš u toho mlčet. Rozumíš?“
​Cítila jsem tu šílenou bezmoc. Moje energie, ta touha ho „zabít dvakrát“, se ve mně vařila jako v tlakovém hrnci. On mi diktoval i to, jak mám dýchat. Přejel mi volnou rukou po boku, pomalu, provokativně, jako by testoval, kolik toho vydržím, než vybuchnu.
​Byla jsem vzteky bez sebe, ale zároveň se mi podlamovala kolena. To, jak mi klidným hlasem říkal, co se mnou udělá a proč si to nezasloužím hned, mě ničilo. Chtěla jsem mu tu kontrolu vyrvat z rukou, ale on mě četl jako otevřenou knihu. Každý můj pokus o odpor potlačil dřív, než se vůbec zrodil.
​„Jsi krásná, když se snažíš bojovat,“ vydechl mi do úst a konečně mě pustil, jen aby mě okamžitě otočil zády k sobě. „Ale teď mě poslouchej. Sedneš si na tu postel. A neuděláš vůbec nic, dokud ti to nedovolím. I kdyby ses měla zbláznit.“
​Zůstala jsem tam stát, rozpuštěná a napnutá jako struna. Chtěla jsem ho zabít. Ale místo toho jsem šla a sedla si. Protože v tu chvíli byla ta jeho nadvláda sladší než jakékoli moje vítězství.Tady končí veškerá trpělivost. Atmosféra v tom pokoji byla tak nabitá, že i vzduch kolem nás praskal jako statická elektřina. Já jsem tam seděla, prsty zaryté do matrace, a v hlavě mi třeštilo to tvoje: „Zabiješ mě, ale já tě zabiju dvakrát.“ Jenže on mě nenechal ani nabít zbraň.
Totální kapitulace
Díval se na mě, jak tam sedím – napjatá, svaly na nohou mi hrály pod kůží, připravená vystřelit jako pružina. On ale jen pomalu přešel pokoj, shodil ze sebe tu černou bundu a rozepnul si první dva knoflíky u košile. Ten klid mě vytáčel k šílenství. Chtěla jsem ho strhnout, chtěla jsem z něj ty hadry servat zubama, ale jeho pohled mě přikoval k místu.
„Řekl jsem, že se nepohneš,“ zopakoval temně.
A pak to začalo. Přišel ke mně a vzal mě za bradu. Nebylo v tom nic něžného. Přinutil mě zaklonit hlavu a dívat se mu přímo do očí, zatímco jeho druhá ruka sjela k mému pasu a bez varování mě strhla k sobě. Ten náraz našich těl mi vyrazil dech. Byla to srážka dvou světů.
Všechno, co následovalo, byla smršť. Moje původní snaha o dominanci se srazila s jeho brutální, chladnou kontrolou. Když mě konečně přitlačil do těch prostěradel, nebylo to o prošení. Bylo to o tom, že mi bral všechno – dech, hlas, i tu poslední špetku odporu. Každý jeho pohyb byl jako rozkaz, který moje tělo muselo splnit, i když moje mysl pořád křičela, že chci vést já.
Pokojem se ozývalo jen naše těžké dýchání a tlumené rány, jak jsme do sebe naráželi v tomhle divokém tanci. Cítila jsem jeho kůži na své, tu horkost, která mě pálila, a ten pocit, že mě naprosto ovládá, mě paradoxně hnal přes hranu. Moje nehty mu nechávaly na zádech krvavé stopy – moje jediná cesta, jak ho „zabít zpátky“ v momentě, kdy on vyhrával na celé čáře.
Bylo to syrové. Žádná světla, žádná hudba, jen zvuk těla na tělo a to ticho, které nastalo ve chvíli, kdy jsme oba dosáhli bodu, ze kterého není návratu. V tu vteřinu, kdy se všechno zastavilo a v pokoji zůstal jen pach potu a adrenalinu, jsem věděla, že mě dostal.
Ležela jsem tam, rozhozená po posteli, vlasy v obličeji a srdce mi bušilo až v krku. On se nade mnou tyčil, pořád ten stejný klidný predátor, i když jeho hruď se zvedala stejně rychle jako moje.
„Tak co?“ vydechl, když se na mě podíval dolů, a v očích mu hrál ten vítězný záblesk. „Ještě pořád mě chceš zabít dvakrát?“
Ušklíbla jsem se, i když jsem sotva popadala dech. Natáhla jsem ruku, chytila ho za ty rozepnuté knoflíky a přitáhla si ho zpátky k obličeji.
„Už se na tom pracuje,“ zašeptala jsem mu přímo na rty. „Protože tohle bylo teprve první kolo. A já se nevzdávám.“