Mezi rozumem a chtíčem ...

Začalo to nevinně. Psali jsme si tady na amatérech. Pár zpráv, lehké oťukávání, trochu drzosti mezi řádky. Sedlo si to až podezřele dobře.
Pak napsala„Nechceš se vidět? Klidně dnes večer.“
Chvíli jsem váhal. Věděl jsem, že je vdaná. Věděl jsem, že tohle není úplně dobrý nápad. Byl to přesně ten moment, kdy má člověk couvnout ale neudělal jsem to.
Když jsme se sešli, bylo jasné, že tohle nebude úplně obyčejné setkání.
Seděl jsem u ní v autě, mezi námi lehké napětí a vůně cigaretového kouře. Usmívala se takovým tím způsobem, kdy nevíš, jestli je to nevinné… nebo naopak až moc vědomé. Mluvila o životě, o manželství a o tom jak se věci časem otupí. Jak chybí jiskra.
Já poslouchal a zároveň jsem přesně věděl kam to směřuje.
A taky jsem věděl že bych to měl zastavit.
Jenže jsem nechtěl.
„Neznáš tu nějaké klidné místečko?“ zeptala se a já odpověděl že znám. Vyrazili jsme...
Cestou jsem si to ještě jednou zkusil v hlavě srovnat. Říct si, že tohle není správné. Že tohle není něco do čeho bych měl vstupovat ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi docházelo, že už jsem rozhodnutý.
Jen jsem si to nechtěl přiznat.
Zaparkovali jsme stranou, kde nebylo nic než tma, déšť a ticho. Motor běžel, topení začalo pomalu zahřívat interiér. Najednou bylo v autě příjemně . Začalo být horko.Sundala si kabát á já bundu.
Detaily najednou hrály hlavní roli,její ruce, upravené nehty, jemné pohyby. Vzal jsem ji za ruku, pochválil ji nechty, že jsou hezké ale byla to jen záminka jak se jí dotknout a započít to co se zdálo být nevyhnutelné. Oba jsme to věděli.
Podívala se na mě a lehce si skousla ret.
To stačilo.
Ten poslední zbytek rozumu ještě zkusil něco říct ale bylo už pozdě.
Polibek přišel přirozeně, bez váhání. Ne opatrný ale spíš hladový. Jako by doháněla něco co jí dlouho chybělo. V autě bylo najednou těsno, horko a všechno ostatní šlo stranou.
Doteky přestaly být náhodné.
Její dech se zrychlil a já cítil, jak mi to přestává být jedno. Jak se vytrácí ten odstup, kterým jsem se ještě před chvílí snažil držet zpátky.
„Tohle je špatně “ problesklo mi hlavou.
Ale už to neznělo jako varování.
Spíš jako tichý souhlas s tím, co stejně dělám.
Chvíli vedla ona, sebevědomě, skoro provokativně. Bylo v tom něco nebezpečného, ne proto co dělala, ale jak moc vědomě to dělala. Jako by přesně věděla, kam mě dostat.
A já ji nechal.
Pak jsem jí to vrátil.
Ticho venku kontrastovalo s tím, co se dělo uvnitř... tlumené vzdechy, zamlžená okna, kapky deště stékající po skle. Svět venku zmizel. Zůstalo jen tohle.
Ten moment.
Když se na mě podívala znovu, už v tom nebyla nejistota. Jen čisté vzrušení.
A to bylo možná to nejhorší.
Protože v tu chvíli už neexistovala žádná výmluva. Žádné „to se stalo samo“.
Chtěli jsme to.
Čas se na chvíli úplně rozpadl.
A pak, stejně rychle jako to začalo, přišlo uklidnění. Seděli jsme vedle sebe, trochu rozcuchaní, trochu zadýchaní. Znovu jsme si zapálili, tentokrát v úplně jiné náladě.
Teď už to nebylo napětí.
Spíš ticho po něčem, co se nemělo stát.
„Tohle jsem potřebovala,“ řekla v klidu s nadšením v očích.
Usmál jsem se. Nebylo co dodat.
Protože jsem věděl, že to nebylo jen o ní.
Oblékli jsme se, ještě pár minut jen tak mluvili ale už klidně, skoro normálně. Jako by se nic nestalo. A přitom se stalo všechno, co mělo.
Pak nastartovala. Vysadila mě kousek od domu a řekla
„Díky za večer,“
a odjela zpátky do svého života...V tu chvíli mi bylo jasno že chtěla jen na chvíli vybočit ze svého stereotypu.