Slunce

Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a zbarvovalo moře do odstínů zlata a mědi. Seděla na terase malého apartmánu, bosé nohy opřené o chladnou dlažbu, a nechávala si jemný vánek hrát si s vlasy. Dovolená měla být hlavně o klidu — o knížkách, víně a dlouhých večerech beze spěchu. Jenže pak se objevil on.

Poprvé ho zahlédla ráno na pláži. Stál ve vodě po kolena, slunce mu kreslilo stíny na zádech a vlny se tříštily o jeho boky. Nebyl okázale krásný, ale měl v sobě něco, co přitahovalo pozornost — klid, jistotu, možná lehkou tajemnost. Když se jejich pohledy na okamžik setkaly, usmál se. Nic víc. A přesto jí ten úsměv zůstal v hlavě celý den.

Teď, když večer houstl a vzduch byl těžký od soli a tepla, zaslechla kroky na schodech. Otočila se — a byl to on. V ruce držel láhev vína.

„Doufám, že neruším,“ řekl tiše, jako by sem patřil stejně přirozeně jako moře pod nimi.

Pozvala ho dál, aniž by přemýšlela proč. Sedli si vedle sebe, nalili víno do sklenic a chvíli jen poslouchali šumění vln. Slova přicházela pomalu, nenuceně. Smáli se drobnostem, sdíleli útržky příběhů z cest, a každou minutou se mezi nimi zkracovala vzdálenost, aniž by si toho všimli.

Když se jejich ruce poprvé dotkly, bylo to skoro náhodou. Ale nikdo z nich ji neodtáhl. Naopak — jeho prsty zůstaly lehce opřené o její, jako by zkoušel, jestli smí. Podívala se na něj a tentokrát už neuhnul pohledem.

Ticho mezi nimi zhoustlo. Cítila, jak se jí zrychluje dech, jak jí po zádech přeběhl jemný mráz. Naklonil se blíž, pomalu, dávaje jí prostor couvnout. Neudělala to.

Jejich polibek byl nejdřív opatrný, téměř zkoumavý. Ale s každou další vteřinou se prohluboval, ztrácel zdrženlivost. Jeho ruka sklouzla k jejímu pasu a přitáhla si ji blíž, jako by si ji chtěl zapamatovat dotykem. Její prsty se mu ztratily ve vlasech.

Večer kolem nich plynul dál — moře šumělo, cikády zpívaly — ale pro ně se čas na chvíli zastavil. Nebylo to o spěchu ani o potřebě něco dokázat. Jen o tom okamžiku, o blízkosti, která vznikla nečekaně a přirozeně.

Když se od sebe nakonec odtáhli, zůstali sedět těsně vedle sebe, čela téměř opřená. Usmála se.

„Možná ta dovolená nebude tak klidná, jak jsem plánovala,“ zašeptala.

A on se zasmál, tiše, skoro něžně. „To by byla škoda.“