Projekt DUTINA: 3- SLUŽEBNÁ ROZKOŠE

2. svi 2026. · 1,465 views

Předchozí díly ságy:

Díky za lajky, komentáře nebo i kredity 😉

Uběhly tři měsíce od toho víkendu ve wellness. Tři měsíce, které změnily dynamiku našeho desetiletého manželství víc než celá předchozí dekáda. Tomáš si zvykal. Zpočátku to bylo z jeho strany váhavé, plné otázek a nejistoty: „Opravdu ti to nevadí? Není to vůči tobě ponižující? Co když se zamiluju?“ Ale mužské ego je jako dravá rostlina. Stačí ji zalévat a ona roste, sílí a požírá vše kolem. A já jsem ji zalévala proudem peněz a příležitostí. Můj plán „být tou poslední“ nabíral konkrétní obrysy. Už nestačilo jen sehnat milenku. Chtěla jsem, aby ten rozdíl mezi mnou a nimi byl propastný. Ony byly mladé, voňavé, hladké a určené k potěšení. Já jsem byla starší, platící a určená k servisu. Ony byly cíl. Já byla infrastruktura.

K Tomášovým narozeninám jsem splnila svůj slib. Pronajala jsem luxusní apartmá v centru Prahy, abychom „ušpinili“ cizí ložní prádlo, ne to naše. Zatím.

„Kde jsou?“ zeptal se Tomáš nervózně, když si v zrcadle předsíně rovnal límeček u košile. Vypadal skvěle. Za poslední týdny začal víc cvičit. Můj zájem o jeho sexuální život s jinými ženami mu zvedl sebevědomí víc než jakákoliv moje pochvala v minulosti. „Už jedou,“ řekla jsem a zkontrolovala čas na hodinkách. „Dvě studentky, jak jsem slíbila. Katka a Lenka. Jsou to kamarádky, takže nebudou mít problém se o tebe podělit.“

Když zazvonil zvonek, Tomáš se nadechl, aby šel otevřít. Automatický reflex hostitele. „Stůj,“ sykla jsem a chytila ho za ruku. „Ty jsi oslavenec. Ty jsi Pán. Pán neotvírá dveře. Otevře služka.“ Tomáš se na mě podíval. V jeho očích bojovala stará slušnost s novou dominancí. Byla to vteřina ticha, kdy se rozhodovalo o novém řádu. Nakonec poslechl. Pustil myšlenku, otočil se, sedl si do hlubokého křesla v obývacím pokoji a roztáhl nohy.

Šla jsem otevřít. Stály tam. Dvacetileté, chichotající se, v kabátech, pod kterými měly jen levné, vyzývavé spodní prádlo. Zaplatila jsem jim dost na to, aby nechaly stud doma. „Dobrý večer, paní Simonová,“ pípla jedna z nich, ta blonďatá. „Pro dnešek jen Simona,“ opravila jsem ji chladně, bez úsměvu. „A nečekejte, že si budeme tykat. Dejte mi kabáty. Manžel čeká v salonu.“

Vzala jsem jim kabáty. Cítila jsem jejich levný parfém, směs vanilky a dravého mládí. Když jsem věšela ty kabáty na ramínka v šatně, přistihla jsem se, jak k nim čichám. Sála jsem do sebe pach jejich života, který byl tak odlišný od mého sterilního korporátního světa. Ony měly budoucnost. Já jsem si dobrovolně budovala minulost. Bože, „budovala minulost“, jak nádherně tahle 2 slova zní, problesklo mi hlavou.

Vešla jsem do pokoje. Holky už seděly u Tomáše, jedna na každém koleni. Hladily ho po hrudi, smály se jeho vtipům, hrály si s knoflíčky jeho košile. Tomáš zářil. Byl ve svém živlu. Nalila jsem víno. Ne sobě. Jim. „Dáte si?“ zeptala jsem se, stojíc nad nimi s lahví drahého Chardonnay jako číšník v drahé restauraci. „Jasně, díky,“ řekla Katka a ani se na mě nepodívala. Natáhla ruku se skleničkou, aniž by přerušila oční kontakt s Tomášem. Brala mě jako automatickou součást vybavení. To mě vzrušilo víc, než kdyby mi uctivě poděkovala. Byla jsem neviditelná, ale stejně tak i neviditelně vlhká.

„Simono, sedni si k nám,“ navrhl Tomáš v záchvatu velkorysosti, když viděl, že stojím opodál. Chtěl být hodný. „Ne, Tome,“ usmála jsem se a postavila láhev na stolek. „Dohodli jsme se. Já budu hlídat, aby vám nic nechybělo. A aby nás nikdo nerušil.“ Couvla jsem ke dveřím ložnice. „Bavte se.“ Zavřela jsem za sebou dveře a zůstala v předsíni. Tohle byl ten moment. Ten zlom. Normální žena by plakala. Normální žena by udělala scénu. Já jsem si přitáhla tvrdou dřevěnou židli ke dveřím, sedla si a zaposlouchala se. Slyšela jsem šustění látky. Cinkání spony pásku. První vzdechy. „Bože, ty ho máš velkýho,“ řekl ten mladý hlas s přehrávaným obdivem, který ale Tomášovi stačil. Slyšela jsem Tomášovo hrdelní zavrčení. Sáhla jsem si pod sukni. Byla jsem mokrá. Extrémně mokrá. Ta představa, že můj manžel, ten, kterému jsem roky prala ponožky a vařila večeře, teď používá dvě cizí těla, zatímco já sedím na chodbě jako pes, byla opojná. Byla jsem vyloučena. Byla jsem zbytečná. Masturbovala jsem prsty, tiše, rytmicky, zatímco za dveřmi sténaly cizí ženy pod mým mužem. Moje vzrušení nepramenilo z jejich rozkoše, ale z mé degradace. Moje vzrušení stupňovalo až na samý vrchol. Toho jsem ale nedosáhla. Masturbovala jsem co jsem mohla, ale aniž bych si to zakázala, orgasmus se nedostavoval. Moje tělo odmítalo si jej dopřát. Už někde hluboko v podvědomí někdo vypnul vypínač orgasmu. Přesto jsem tekla, srdce mi bušilo, byla jsem roztažená, přijmout kohokoliv. Ale ne. Tohle je moje nová role a mému tělu se líbí. Být servis, infrastruktura a zdroj potěšení a poševního sekretu. Byla jsem k ničemu, ale neskonale šťastná

Uběhla hodina. Zvuky zevnitř se měnily. Z něžného milování se stalo tvrdé přirážení. Tomáš si bral, co jsem zaplatila. Slyšela jsem plácání kůže o kůži. Slyšela jsem, jak jedné z nich poručil, ať mu vylíže zadek. To mě šokovalo. Mně by to nikdy neřekl. Přede mnou se styděl. Před těmi placenými holkami zábrany neměl. Ony byly maso. Já byla manželka. A manželky se do zadku nedívají. Zatím.

Pak přišlo ticho. A po něm smích a uvolněný hovor. To byl můj signál. Vstala jsem. Upravila jsem si sukni. Nešla jsem ale rovnou dovnitř. Šla jsem do koupelny. Napustila jsem plastový lavor teplou vodou. Přidala jsem pár kapek esenciálního oleje. Vzala jsem tři měkké, bílé žínky a roli papírových utěrek. Sundala jsem si sako. Vyhrnula jsem si rukávy své hedvábné halenky. Podívala jsem se do zrcadla. Můj odraz byl klidný, skoro až fanaticky soustředěný. „Teď jsi na řadě ty, špíno,“ řekla jsem svému odrazu. „Teď jdeš sloužit.“ Ze spodu ze mne vytekl další čůrek mého poníženého vzrušení Zaklepala jsem a vstoupila. Vzduch v pokoji byl těžký, prosycený sexem, potem a spermatem. Postel byla rozházená. Holky ležely vyčerpané, Tomáš ležel na zádech, ruce za hlavou, spokojený výraz vítěze. Všichni se na mě podívali. „Neruším?“ zeptala jsem se. Lenka se jen natáhla se pro skleničku. „Ne, už... už je po všem,“ řekl Tomáš a trochu se začervenal. Snažil se zakrýt si klín prostěradlem. Starý reflex. „Nezakrývej se,“ řekla jsem autoritativně, ale přitom s podtónem pokory služebné. „Jsi zpocený. A slečny taky.“ Položila jsem lavor na zem k posteli. Klekla jsem si na koberec. Moje kolena, zvyklá na punčochy a podpatky v kancelářích s koberci, se zabořila do vlasu hotelového koberce. Tahle pozice – na kolenou, zatímco oni leželi – definovala vše.

„Co to děláš?“ zeptala se Lenka a zvědavě se dívala, jak namáčím žínku. „Servis,“ odpověděla jsem. „Přece nepůjdete domů ulepené.“

Pokračování: Projekt DUTINA:4- ANI KAPKA NA ZMAR