Lillith - lásky čas-Fido34

Probudil jsem se dřív než ona.
Chvíli jsem jen tak ležel a pozoroval, jak jí po tváři tančí prachové částice v ranním slunci. Vzduch v ložnici byl svěží a já věděl, že dnešek nebude jen o kalendáři. Byl to náš den. Připravil jsem kávu, jejíž vůně ji nakonec vytáhla z peřin, a když se na mě rozespale usmála, věděl jsem, že můj plán na tenhle den je to jediné, na čem záleží.
​
Vůně třešní a horká kůže
​Vzal jsem auto a jeli jsme směrem, kde končí asfalt a začínají kopce. Zastavil jsem u starého sadu. Tradice je tradice, ale když jsem ji přitáhl pod tu rozkvetlou třešeň, nebylo to jen z povinnosti. Cítil jsem ve vlasech tu sladkou, lepkavou vůni květů a na rtech její chuť. „Abys mi neuschla,“ zašeptal jsem, ale oba jsme věděli, že tohle je jen předehra.
​Nechtěl jsem zůstat tam, kde by nás mohl někdo potkat. Vedl jsem ji dál, hlouběji do lesa, až na místo, které jsem našel před týdnem. Malá mýtina, obklopená vysokou trávou a mladými buky, které nás kryly před světem.
​Když jsem rozprostřel deku, cítil jsem, jak se mezi námi začíná napínat neviditelné vlákno. Pomohl jsem jí z šatů a v tom ostrém jarním slunci vypadala neuvěřitelně. Moje ruce byly horké a její kůže na dotek chladivá, než se pod mými prsty zahřála.
​Milování venku je jiné. Je to intenzivnější. Cítil jsem vůni drcené trávy, slyšel jsem každé její prudké nadechnutí, které se ztrácelo v korunách stromů. Nebyly tam žádné zdi, jen my dva a nebe. V tu chvíli jsem se cítil neuvěřitelně naživu. Každý pohyb, každý vzdech byl v té tiché přírodě tisíckrát silnější. Leželi jsme tam pak ještě dlouho, jen tak, nahý kůží na vlněné dece, a dívali se, jak nad námi krouží káně.

​Očista v horké páře
​Když se slunce začalo sklánět a mě začalo mrazit na ramenou, sbalili jsme se. Čekala nás druhá část dne. Wellness v údolí byl tichý, přesně jak jsem doufal.
​V sauně jsem sledoval, jak se jí na kůži tvoří drobné krůpěje potu. To horko bylo očistné. Seděli jsme vedle sebe, rameno na rameni, a já cítil, jak ze mě padá poslední zbytek napětí z posledních týdnů. Všechny ty pracovní maily a termíny byly v jiném vesmíru.
​Vrcholem byla venkovní vířivka za soumraku. Voda měla snad osmatřicet stupňů. Ponořil jsem se až po bradu a ona se ke mně přitulila.
​„Takhle vypadá štěstí, že jo?“ zeptala se tiše. Jen jsem přikývl a políbil ji do mokrých vlasů.
​Dojezd
​Večer jsme zakončili se sklenkou červeného, zabalení v županech na terase. Byl jsem příjemně unavený – takovou tou dobrou únavou, kdy vás bolí svaly z chůze, ale duše je naprosto lehká. První máj skončil, ale ten pocit, to absolutní napojení na ni a na přírodu, ve mně zůstal ještě dlouho poté, co jsme doma zhasli světla.
​Byl to perfektní den. Můj den, její den. Náš