Milenka Jana

Její byt byl ponořený do teplého šera. Lampička v rohu obýváku vrhala měkké světlo na její holé nohy a na sklenku vína, kterou držela v ruce. Stála opřená o kuchyňskou linku a pozorovala tě tím pohledem, který v sobě měl něco nebezpečně klidného — jako by přesně věděla, co s tebou udělá ještě dřív, než se tě znovu dotkne.

„Celý den jsem na tebe myslela,“ řekla tiše.

Odložil jsi klíče na stůl a pomalu k ní přešel. Každý krok napínal vzduch mezi vámi víc a víc. Když jsi se zastavil těsně před ní, zvedla bradu a lehce se usmála.

„A co sis představovala?“ zeptal ses.

Nepotřebovala odpovědět slovy.

Položila dlaň na tvou hruď, pomalu přejela prsty po látce košile a přitáhla si tě blíž. Políbila tě pomalu, ale hned v tom prvním doteku bylo všechno — hlad, touha i týdny zadržovaného napětí.

Víno zůstalo zapomenuté na lince.

Tvoje ruce jí sjely do pasu, její nehty po tvém krku. Polibky se prohlubovaly, dech zrychloval a oba jste ztráceli poslední zbytky kontroly. Cítil jsi její teplo, vůni vlasů i způsob, jak se k tobě tiskla, jako by už nechtěla nechat mezi vámi jediný centimetr prostoru.

„Chyběl jsi mi víc, než bys měl,“ zašeptala.

Vedla tě do obýváku, kde hrála tichá hudba. Sedla si na pohovku a přitáhla si tě k sobě. Její pohled byl odvážný, skoro provokující. Každý dotek byl pomalý schválně — jako by si užívala, jak tě dokáže rozpálit jediným pohledem.

Čas se začal rozplývat.

Polibky na krku. Tiché smíchy mezi nadechnutími. Její ruce ve tvých vlasech. Tvůj dech na její kůži.

Byla v tom vášeň, která nechtěla skončit.

Když ses jí podíval do očí, viděl jsi v nich přesně to samé co cítil v sobě — touhu, která už dávno překročila hranici flirtu. Přitiskla čelo k tvému a tiše vydechla:

„Dneska na nic nemysli.“

A tak jsi nemyslel.

Noc plynula v nekonečných dotecích, šeptání a okamžicích, kdy jste oba zapomínali na všechno kolem. Občas se jen zastavila, zadívala se na tebe tím svým pohledem a pousmála se, jako by si chtěla ten moment zapamatovat navždy.

Venku mezitím utichl déšť.

Město spalo.

Ale její byt byl stále plný tepla, zrychleného dechu a vůně vína smíchané s parfémem.

Někdy nad ránem jste leželi vedle sebe v tichu. Její hlava spočívala na tvé hrudi a konečky prstů ti líně přejížděla po kůži.

„Stejně je to nebezpečný,“ řekla potichu.

„Co?“

„Jak moc tě chci.“

Usmál ses a políbil ji do vlasů. Na chvíli zavřela oči, jako by si přála zastavit čas.

Jenže noc se pomalu lámala do rána.

První světlo proniklo mezi závěsy a pokoj získal úplně jinou atmosféru — tišší, pomalejší, skoro melancholickou. Ona vstala první, oblékla si tvoji košili a odešla do kuchyně. Sledoval jsi ji ze dveří ložnice, jak připravuje kávu s rozcuchanými vlasy a bosýma nohama na studené podlaze.

Když se otočila, pousmála se na tebe tím unaveným, ale spokojeným úsměvem.

„Nedívej se tak na mě,“ zasmála se tiše.

„Jak?“

„Jako bys chtěl zůstat.“

Přišel jsi k ní, objal ji zezadu a na chvíli jste jen mlčky stáli. Vůně kávy, ranní světlo a její tělo opřené o tvoje působily nebezpečně domácky.

Možná až příliš.

Nakonec ses oblékl, vzal do ruky bundu a zastavil se ve dveřích. Ona se o ně opřela ramenem a chvíli si tě jen prohlížela.

„Tak příště?“ zeptala se.

Přešel jsi k ní, políbil ji naposledy a usmál se.

„Příště bude ještě horší.“

Zakousla se do rtu a pomalu zavřela dveře.

A ještě dlouho po odchodu jsi na sobě cítil její parfém.