V Zapadlém baru 🫣

V zapadlém baru na okraji města jsem seděla sama už skoro hodinu. Červené víno ve skleničce pomalu mizelo a tichá hudba vytvářela atmosféru, při které člověk snadno zapomene na čas. Muži se na mě občas podívali, ale já si nikoho nevšímala. Až dokud nevešel on.
Vysoký, lehce zmoklý od deště, s pohledem, který působil až nebezpečně klidně. Nepůsobil jako někdo, kdo se snaží zaujmout. A možná právě proto zaujal okamžitě.
Posadil se k baru o pár míst dál. Objednal si whiskey a jen tiše seděl. Občas jsem se na něj podívala. A pokaždé jsem zjistila, že on už dávno sleduje mě.
Ten pohled byl zvláštní. Nebyl drzý. Spíš pomalý, sebevědomý… jako by přesně věděl, co dělá.
Nakonec se lehce pousmál.
„Máš krásné oči.“
Potichu jsem se zasmála. „To říkáš každé?“
„Jen těm, které mě donutí přestat přemýšlet.“
Ta věta mě zaskočila víc, než jsem čekala.
Začali jsme si povídat. Nenuceně. Přesto mezi námi každou minutou rostlo napětí. Přiblížil se trochu blíž a já cítila jeho parfém. Teplý, mužný, omamný. Hlas měl hluboký a klidný, takže jsem ho chtěla poslouchat dál a dál.
Venku zesílil déšť. Bar pomalu zavíral, ale nám se ještě nechtělo končit.
„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se.
Nevěděla jsem proč, ale okamžitě jsem přikývla.
Šli jsme noční ulicí vedle sebe. Lampy osvětlovaly mokrý asfalt a mezi námi bylo ticho, které nebylo nepříjemné. Naopak. Bylo plné očekávání.
Když jsme zastavili u domu, podíval se na mě tím stejným pohledem jako v baru. Pomalu ke mně udělal krok.
Srdce mi bušilo rychleji.
„Víš, co je na tobě nejhorší?“ zašeptal.
„Co?“
„Že od chvíle, co jsem tě uviděl, nedokážu myslet na nic jiného.“
Prsty mi jemně přejel po ruce a po zádech mi přeběhl mráz. Bylo v tom něco neuvěřitelně přitažlivého. Něco, co mě nutilo chtít víc.
Přitáhl si mě blíž, pomalu, jako by mi nechával poslední možnost couvnout. Ale já neustoupila. Naopak jsem se k němu přiblížila ještě víc.
Déšť kolem nás tiše dopadal na zem, zatímco mezi námi rostlo napětí, které už nešlo ignorovat. A v tu chvíli jsem věděla, že tahle noc skončí úplně jinak, než jsem čekala.Chvíli jsme tam jen stáli. Déšť tiše dopadal kolem nás a svět jako by na okamžik úplně zpomalil. Cítila jsem jeho blízkost, teplo jeho těla i ten zvláštní neklid v břiše, který přichází jen tehdy, když vás někdo přitahuje až nebezpečně moc.
Jemně mi zastrčil pramen vlasů za ucho a usmál se tím klidným způsobem, ze kterého se mi podlamovala kolena.
„Víš, že jsi celou dobu v tom baru předstírala, že si mě nevšímáš?“ řekl potichu.
Usmála jsem se. „A ty ses celou dobu tvářil, že máš všechno pod kontrolou.“
Zasmál se a na chvíli sklopil oči. Pak se na mě znovu podíval tak intenzivně, až jsem měla pocit, že mi vidí přímo do hlavy.
„Možná jsem ji ztratil ve chvíli, kdy ses usmála.“
Srdce mi bušilo rychleji. Nevěděla jsem, co přesně říct, protože každé jeho slovo ve mně vyvolávalo ještě větší napětí. Přitáhl si mě o něco blíž a já cítila jeho dech těsně u svého obličeje.
Polibek přišel pomalu. Neuspěchaně. Jako by si chtěl vychutnat každou vteřinu. Zavřela jsem oči a v tu chvíli zmizel déšť, ulice i celý svět kolem nás.
Bylo v tom něco návykového. Něco, kvůli čemu jsem nechtěla, aby ten okamžik skončil.
Když se ode mě na chvíli odtáhl, lehce se usmál.
„Myslím, že dnešní noc si budu pamatovat hodně dlouho.“
Položila jsem mu ruku na hruď a cítila, jak mu stejně rychle bije srdce.
„Tak to nejsi jediný.“
Chvíli jsme se jen dívali jeden na druhého. A čím déle to trvalo, tím víc jsem měla pocit, že ho znám mnohem déle než jen pár hodin. Bylo to nečekané, spontánní… a možná právě proto tak nebezpečně přitažlivé.
Pak mě vzal za ruku a bez jediného slova jsme společně zmizeli z prázdné noční ulice, zatímco déšť za námi dál tiše padal do tmy.