Hrdina jen v chatu

V autě jsem už skoro dvacet min čekala na místě, kde jsme byli domluvení. V kabelce masážní olej, pod bundičkou nové prádlo. Celý den psal sebevědomě. Jak mě uvolní, jak si mě vychutná pomalu, jak na mě myslí od rána do večera.
A já mu to věřila.
Ještě hodinu před schůzkou byl hrozně aktivní. „Těším se.“
„Už skoro vyrážím.“
„Dneska si tě nenechám utéct.“
Pak nic.
Poslala jsem zprávu: „Jsi na cestě?“
Zobrazeno.
Dalších deset minut ticho.
„Tak co?“
Zobrazeno.
V tu chvíli mi začalo docházet, že celá jeho hra končí přesně tam, kde měla začít realita. Někteří chlapi očividně zvládají jen psát. Fantazie, řeči, ego… ale když má přijít skutečné setkání s ženou, radši zmizí za displej.
Nejvíc mě ale neštvalo, že nedorazil.
Štvalo mě, že neumí dodržet chlapské slovo a on místo omluvy jen dál četl zprávy jako zbabělec.
Nakonec jsem ukončila tuto konverzaci bez dalších zpráv.
Ale víš co?
Až po pár minutách doma jsem cítila něco zvláštního. Ne zklamání. Spíš vztek smíchaný s chutí si ten večer stejně užít. Protože jestli něco nesnáším, tak chlapy, co jen slibují.
A možná právě proto příště skončím u někoho, kdo místo keců opravdu přijede…👍🏻