Zralá nevěra

Byl to jeden z těch obyčejných pracovních dnů, které splývají jeden za druhým do monotónního sledu života. Ráno káva, pár mailů, rychlé porady na chodbě. V budově, kde pracuju, se člověk potkává pořád se stejnými tvářemi — a přesto se občas objeví někdo, kdo z toho stereotypu vyčnívá.

Paní Evy jsem si na chodbě všiml už dřív, hned jak nastoupila do firmy sdílející naše patro. Nešlo ji přehlédnout, i když se o to zjevně nesnažila. Dlouhé vlasy, upravený vzhled, klid v pohybech. Nebyla to okázalá krása, spíš něco přirozeného, co člověka přimělo otočit hlavu ještě jednou. Nikdy jsme spolu do tohoto dne nemluvili.

„Hele, prosím tě,“ zastavila mě na chodbě naše provozní Hanka. „Nemohl bys na chvíli skočit vedle k účetním? Rozbily se jim dvířka od skříňky.“ Zasmál jsem se. „Já jsem tady na všechno, co se hýbe a nefunguje?“„Přesně tak,“ usmála se. „A navíc jsi šikovnej“. Pokrčil jsem rameny. „Mám nářadí v autě, tak jo.“ Netušil jsem, že to nebude jen o dvířkách.

V kanceláři bylo rušno. Několik žen, šanony, papíry, lehký chaos. A u té skříňky stála Eva.

„To jste vy?“ usmála se, když jsem přišel blíž. „Náš zachránce?“. „To se ještě uvidí,“ odpověděl jsem a klekl si k pantu.

Zblízka působila ještě jinak než na chodbě. Jemná, ale ne slabá. Udržovaná, ale ne přehnaně. A něco v jejím hlase… něco, co nešlo přesně pojmenovat.

Oprava skříňky byla jednoduchá. Výměna a dotažení šroubků, trochu seřízení. „Hotovo,“ řekl jsem po chvíli a zavřel dvířka. „To bylo rychlé,“ poznamenala. „Takového kutila bych potřebovala doma.“ Zvedl jsem hlavu. Na okamžik jsme se na sebe podívali.

Byla to věta pronesená lehce, skoro žertem. Ale nebyla úplně nevinná a ani nebyla myšlená pouze jako zdvořilostní uznání.

„Víš,“ přidala se Hanka, „Evě před pár lety zemřel manžel. Zůstala na všechno sama.“
To změnilo tón celé situace. Podíval jsem se na Evu jinak. „To mě mrzí,“ řekl jsem.

Pokrčila rameny. „Život jde dál. Jen… některé věci se dělají hůř.“ „Mohl by ses u ní někdy stavit viď?“ pokračovala Hanka. „Určitě by jí to pomohlo.“

Chvíli jsem váhal.

Pak jsem si vzpomněl, že manželka je na víkend pryč. A že vlastně nemám žádný důvod odmítnout. „Dobře,“ přikývl jsem. „Můžeme se domluvit na dnešní odpoledne, když už mám u sebe vercajk“

Její byt byl klidný. Takový ten typ, kde je všechno na svém místě. Všiml jsem si hned fotografií na stěnách. Mladá žena v pohybu. Atletika. Závody. Z fotek čišela energie.

„To jste vy?“ zeptal jsem se. „Ano,“ usmála se. „Ale už je to dávno.“ „Pořád vypadáte skvěle“ Podívala se na mě o něco déle, než bylo nutné. „Snažím se být pořád aktivní a něco dělat“

Práce bylo víc, než jsem čekal. Žárovka, dveře, záchod, sprchový kout… drobnosti, které se hromadí, když na ně člověk zůstane sám a dlouho je neřeší.

„Musím do Hornbachu, ještě něco pro tu opravu potřebuji koupit“ řekl jsem po chvíli.

„Tak pojedeme,“ odpověděla. Cesta byla uvolněná. Povídali jsme si víc. O práci. O sportu. O životě.

Zjistil jsem, že pořád trénuje, že občas dělá atletům sportovní masáže. „Takže bych měl být opatrný?“ zasmál jsem se. „Spíš by ses měl těšit,“ odpověděla s úsměvem, „pokud by jsi chtěl máš u mě masáž zdarma“.

Když jsme se vrátili s materiálem, pustil jsem se do posledních dodělávek. Eva v kuchyni připravila malé občerstvení.

A v obýváku… se objevilo masážní lehátko. Zastavil jsem se ve dveřích. „Ty jsi to myslela vážně?“ zeptal jsem se. „Říkala jsem, že se musím nějak odměnit,“ usmála se. „Máš čas?“

Podíval jsem se na hodinky. Pak zpátky na ni „Mám“.

Sprcha mi pomohla srovnat myšlenky a alespoň jsem vyzkoušel opravené dveře od sprchového kouta. Když jsem si pak lehl na lehátko, jen ve spodním prádle, uvědomil jsem si, že tohle už dávno není jen o pomoci.

První dotek jejích rukou byl pevný, mírně chladný a jistý. Přesně takový, jaký by člověk čekal od někoho, kdo ví, co dělá. Ale nebylo to jen čistě technické masírování. Bylo v tom něco víc. Postupně mě naplňovalo teplo jejich rukou, přítomnost, blízkost a uvolnění. Pocity, které jsem doma po 20 letech manželství už zapomněl a nevnímal.

Postupně jsem přestal přemýšlet. Soustředil jsem se jen na doteky, na tlak jejích dlaní, na způsob, jakým se pohybovala po mém těle. Bylo to… uklidňující.

A zároveň ne. Něco se ve mně probouzelo. Něco, co bylo dlouho potlačené. Touha a možná trochu chtíč.

Když mě otočila na záda, na okamžik jsme se na sebe podívali.A v tom pohledu bylo víc než jen profesionalita. Její ruce pokračovaly. Pomalu. Jistě. A já si uvědomil, že už to nevnímám jen jako masáž. Moje tělo reagovalo dřív, než jsem to dokázal zastavit.

Zadržel jsem dech, když se přiblížila příliš blízko mému rozkroku a moje mužství udělalo to co logicky muselo nastat. Boule ve slipech se prostě nedala nijak skrýt.

„Promiň,“ řekl jsem tiše. Usmála se. „Nemáš se za co omlouvat,“ odpověděla. „Je to… lichotivé.“ Cítil jsem napětí, které se ale najednou měnilo.

Cítil jsem, jak se ke mně naklonila blíž. Jak se její ruce na okamžik zastavily. Jak se naše pohledy znovu setkaly.

Nevím, kdo udělal první krok. Možná oba zároveň. Polibek přišel přirozeně. Bez plánování. Bez slov. V tu chvíli už nebylo cesty zpět, oba jsme věděli že to chceme a že k tomu nezvratně dojde. Držel jsem její hlavu ve svých dlaních a vášnivě ji líbal. Cítil jsem její vůni, vůni jejích vlasů, cítil jsem ohromné vzrušení a touhu po ní.

Vzala mě za ruku a vedla do ložnice, nebránil jsem se. Neptal jsem se. Jen jsem šel. Líbali jsme se a hladili, vášeň začala stoupat a naše již tak dost strohé oblečení sklouzlo na podlahu. Eva měla hezkou postavu, ne úplně štíhlou, ale pevnou, prsa tak akorát a nádherné boky a zadek, který dokresloval její hezkou postavu.

Svalil jsem Evu na postel, vášnivě ji líbal na krku a sjížděl k jejím prsou. Její bradavky byly pevné, jen vzrušením vzdychla, když jsem je začal dráždit jazykem a sát. Cítil jsem její vzrušení a chtíč s každým dalším dotykem. Moje roku sjížděla po jejích stehnech až do rozkroku, lehce povolila nohy a já mohl prsty zajet do jejího klína. Cítil jsem její stále se zvyšující vzrušení, když můj prstík poprvé přejel přes její dírku, byla vlhká a mírně otevřená. Pro muže není nic krásnějšího než právě tyto chvíle, když cítí touhu ženy. Můj penis byl už úplně tvrdý, když Evina ruka zkoumala na oplátku moje vzrušení. Dráždili jsme se, líbali se, sklouzl jsem hlavou do Evina klína, cítil jsem ji její vůní, její vzrušení. Můj jazyk ji začal dráždit. Cítil jsem, jak její tělo reaguje, jak se jí v těle napínají vzrušením svaly, držel jsem její boky přitisknuté do matrace, když jí procházela vlna rozkoše. Nechal jsem vzrušení pomalu odeznít, přitiskl se k jejímu tělu a hladil ji po její světlé kůži. Pomalu oddychovala, líbala mě a hladila po vlasech. Pak i ona sjela do mého rozkroku, její ústa si začali hrát s mým penisem, sálo ho a já se nechal unášet dotyky jejích úst a narůstajícím vzrušením.

Nakonec jsme se musel vytrhnout z jejího objetí, jinak bych to už nevydržel, přetočil jsem ji prudce na záda, roztáhl nohy a strčil penis do její kundičky. Byl to rychlé a intenzivní tak, že se Eva nezmohla na nic jiného, než hluboký výdech, když můj penis zajel celou svojí délkou dovnitř. Její záda se prohnula, boky přitiskly do podložky a její klín tak vyšel vstříc mému. Její ruce se instinktivně napjala proti mému tělu, jako by chtěla zabránit síle mého přírazu, ale nestihla to. Moje tělo narazilo do jejího klína a pokračovalo v dalším a dalším přírazu. Eva jen zalapala po dechu, jednou, podruhé …….než se sladil rytmus našich těl. Pak už se jen nechala unášet rytmem mých přírazů a třením našich těl. Nebyla v tom žádná fantazie, ale pouze čistá a živelná vášeň. Poslední přírazy před vyvrcholením byly silné a hluboké, Eviny nehty se zabořili do kůže mých paží ve chvíli mého výstřiku a jejího orgasmu. Sledoval jsem její oči, divoké a hluboké. Ještě pár pohybů, cítil jsem, jak je její kundička naplněná, cítil jsem vůni jejího potu, sledoval jsem její červené tváře zalité krví. Ženy po milování jsou vždy tak nádherné a vypadají o mnohem mladší, než ve skutečnosti jsou. Zůstali jsme v objetí a užívali si intenzivní a intimní chvíle, beze slov.

Později jsem ležel vedle ní a díval se do stropu. V hlavě ticho. Zvláštní klid.

Eva se ke mně lehce přitiskla.

„Nelituješ?“ zeptala se tiše. Chvíli jsem přemýšlel.

Pak jsem zavrtěl hlavou. „Nevím, co bude dál,“ odpověděl jsem. „Ale tohle odpoledne… bylo nádherné.“