Noc na Olympu

Dionýsos se toho večera nudil. Hodokvas na Olympu se táhl už třetí den, ambrózie docházela a Héra pořád probodávala Dia pohledem za jeho poslední „výlet“ mezi smrtelníky.

„Potřebuje to jiskru,“ zašeptal bůh vína a sklouzl pohledem k Afrodité. Ležela na lehátku z mraků, zlatá kůže se jí leskla olejem a bílý chitón jí držel jen uzlík na rameni. Zachytila jeho pohled a koutky jí cukly.

„Vsadím se, že ani ty nedokážeš svést Arése, když je takhle nabručený,“ prohodil Dionýsos a nalil jí do poháru nektar hustý jako med.

Afrodité se zvedla. Uzlík povolil. Látka sklouzla k pasu a odhalila ňadra plná jako zralé fíky, s bradavkami tmavými touhou. „Sleduj a uč se, chlapečku.“

Arés stál na okraji terasy, opřený o kopí. Nahá hruď se mu vzdouvala, jizvy se táhly přes břicho jako mapa bitev. Když k němu Afrodité přistoupila bosá, jen zavrčel: „Co chceš?“

Místo odpovědi mu přejela prstem po linii čelisti, pak níž, přes krk až k prohlubni klíční kosti. „Válka tě unavila, můj zuřivý,“ zašeptala mu na rty. „Nechceš dnes dobývat něco... měkčího?“

Chytil ji za zápěstí, ale nestiskl. Jen ho přiložil ke své hrudi, kde mu srdce bušilo jako válečný buben. „Olymp nás vidí.“

„Ať se dívají,“ vydechla a přitiskla se k němu. Její nahé břicho se otřelo o jeho koženou suknici. „Nech je závidět, jak chutná opravdový oheň.“

Políbil ji. Ne něžně. Hladově, zuby o zuby, jako by ji chtěl pokořit. Zvedl ji bez námahy a posadil na mramorové zábradlí. Chitón jí vyhrnul ke stehnům. Byla pod ním nahá – bohyně lásky nenosí spodní roucho, když loví.

Klekl si. Položil jí dlaně na kolena a roztáhl je. „Voníš po růžích a hříchu,“ zavrčel a zabořil tvář mezi její stehna. Jazyk měl drsný jako bojovník, ale pohyby znalecké. Lízal ji pomalu, mučil, kroužil kolem nejcitlivějšího místa, dokud se Afrodité neprohnula v zádech a nezaryla mu prsty do vlasů.

„Arééé...“ zasténala tak hlasitě, že se Hébé uchechtla a vylila nektar.

Bůh války se postavil. Jedním trhnutím si rozvázal suknici. Byl tvrdý, žilnatý, stvořený k dobývání. Vnikl do ní jedním přírazem až po jílec. Vykřikla rozkoší a omotala mu nohy kolem pasu.

„Tohle je tvá válka,“ sykla mu do ucha a kousla ho do lalůčku. „Tak bojuj.“

A on bojoval. Přirážel tvrdě, rytmicky, až mramor pod nimi vrzal. Její ňadra poskakovala s každým výpadem a on je hnětl, sál, značkoval zuby. Olympané přestali předstírat nezájem. Apollón přestal hrát na lyru. Hermés se jen ušklíbal. Dokonce i Zeus se pousmál do vousů.

Dionýsos pozvedl číši. „Na lásku a válku. Vždycky nejlepší kombinace.“

Když se Afrodité udělala, vykřikla jméno Arése tak, že se zatřásly sloupy. Její vnitřní svaly ho sevřely, podojily. Zařval, přirazil naposledy hluboko a naplnil ji svým božským semenem – horkým jako láva z Héfaistovy výhně.

Zůstali tak propletení, udýchaní, lesklí potem a nektarem.

Arés jí odhrnul vlasy z čela a poprvé za večer se usmál. „Vyhrálas.“

„Já vím,“ zašeptala Afrodité a olízla si jeho pot ze rtů. „S tebou vyhrávám vždycky.“

A Dionýsos? Ten si nalil další pohár. Noc byla ještě mladá a Artemis se na něj z druhé strany sálu dívala až moc dlouho...