Pan dokonalý část druhá

Postupně se z těch večerů stal náš malý svět, do kterého nikdo jiný nepatřil. Nebylo to jen o touze, i když ta mezi námi hořela pokaždé stejně silně. Bylo to i o tom zvláštním klidu, který jsem s ním cítila. Dokázali jsme celé hodiny jen sedět vedle sebe, popíjet tequilu a povídat si úplně o všem. O dětství. O věcech, které nás zlomily. O snech, které jsme nikdy nikomu neřekli. Někdy jsme se smáli tak moc, až nás bolelo břicho, jindy jsme jen leželi vedle sebe a poslouchali hudbu, zatímco mi prsty pomalu kreslil po kůži neviditelné obrazce. A právě to bylo možná nejvíc nebezpečné. Že jsem se vedle něj necítila jen chtěná. Ale i pochopená. Nikdy jsem se nebála s ním mluvit ani o svých choutkách, které jsem dřív radši držela v sobě. O věcech, za které se spousta lidí stydí. O představách, které jsem nikdy nahlas neřekla skoro nikomu. A on mě neposlouchal s úšklebkem nebo odsouzením. Naopak. Díval se na mě tím svým klidným pohledem a chtěl vědět víc. A já zase naopak poslouchala jeho choutky ,sny a vše co ne kdekomu řekl. Povídali jsme si o dominanci, o důvěře, o svazování, o tom zvláštním napětí mezi odevzdáním a kontrolou. O BDSM touhách, které jsem v sobě měla už dlouho, ale nikdy jsem neměla pocit, že je někdo opravdu chápe. U něj to bylo jiné. Nepůsobil jako někdo, kdo si jen chce něco dokazovat. Chápal, že nejde jen o samotnou vášeň, ale hlavně o důvěru mezi dvěma lidmi. A já mu věřila víc, než bylo možná rozumné. Často jsme skončili v objetí, zabalení v dece, s prázdnou lahví od tequily na stole a rozebírali úplné maličkosti. Co máme rádi k jídlu. Kam bychom chtěli jednou jet. Jaké máme zvláštní zvyky. A pak se konverzace zase nenápadně stočila jinam — k polibkům, dotekům, představám a napětí, které mezi námi nikdy úplně nezmizelo. Dokázali jsme i hodiny strávit sexem jak klasickým tak orálním, klidně i skoro celou noc . Bylo zvláštní, jak rychle si mě dokázal přečíst. Jako by přesně věděl, kdy potřebuji něhu a kdy chci, aby převzal kontrolu. A nejvíc mě děsilo to, že jsem se vedle něj nebála pustit zábrany, to i v hlasitosti sténání když přirážel víc a víc , potom zase zpomaloval a trápil mě , protože věděl že chci víc a víc . Nikdy jsem nebyla žena, která snadno dosáhne orgasmu. Ve svém životě jsem měla jen dva muže, kterým se to vůbec podařilo. A i jim trvalo roky, než poznali moje tělo natolik, aby věděli, co potřebuji, a i tak se to každému z nich povedlo jen jednou . On to dokázal skoro okamžitě. Poprvé jsem tomu sama nemohla uvěřit. Myslela jsem si, že je to náhoda, alkohol, chemie chvíle… jenže pak znovu. A znovu. Pokaždé a ne jednou ,ale klidně i třikrát za sebou . A nebylo to jen fyzické. Bylo to tím, jak se na mě díval. Jak mě vnímal. Jak dokázal zpomalit ve chvíli, kdy jsem se snažila utéct sama před sebou, a jak mě naopak přiváděl k šílenství, když cítil, že po tom toužím. Vedle něj jsem byla úplně jiná žena. Sebevědomější. Uvolněnější. Hladovější po dotecích, po polibcích, po něm samotném. A nejhorší bylo, že jsem si na něj začínala zvykat. Na jeho ruce kolem pasu. Na chuť skořice na jeho rtech. Na jeho tichý smích, když mě schválně provokoval. Na to, jak mi po každém našem večeru chyběl ještě dřív, než vůbec odešel. Nikdy jsem nehledala pana dokonalého. Ale čím déle jsem ležela vedle něj a poslouchala jeho dech ve tmě, tím víc jsem měla pocit, že si mě našel sám.