Feromonová past: díl 3,

„Feromonová past: Kdo koho vlastně chytil“
Díl 3: „Ticho, které voní“

Odpoledne třetího dne bouře utichla tak náhle, až to bylo podezřelé. Slunce se prodralo mraky a proměnilo chatu v zlatavou past. Sofia stála u velkého okna jen v dlouhém svetru, který jí sahal sotva pod zadek. Viktor přišel za ní tiše – žádná slova, jen teplý dech na její šíji.
„Už žádné hry na pravdu,“ zašeptal. „Dnes chci jen cítit, jak se ti tělo poddává samo.“
Otočila se. Tentokrát nebylo v jejích očích vzdoru, ale zvědavost, která ho zaskočila. Vzala ho za ruku a vedla ho do malé sauny vzadu v chatě – dřevěná, horká, vonící borovicí a jejich vlastní kůží.
Sedla si mu na klín tváří k němu. Žádný rychlý pohyb. Jen pomalé tření – její vlhkost klouzala po jeho tvrdém penisu, který ležel mezi nimi jako horký, pulzující most. Viktorovy ruce jí sjely po zádech, palce jí lehce tlačily na páteř, až se prohnula.
„Pomalu,“ přikázala mu tiše. „Chci slyšet každý tvůj dech, když ve mně budeš.“
Vklouzl do ní tak neuvěřitelně pomalu, že oba zasténali současně. Cítila, jak ji každý milimetr roztahuje, jak se její stěny kolem něj svírají a uvolňují v rytmu jejího dechu. Seděla na něm úplně nehybně, jen vnitřní svaly ho jemně masírovaly – stahovala a povolovala v dlouhých vlnách.
Viktorovi se zaleskly oči. „Ty… ty mě zabíjíš tímhle způsobem,“ vydechl a přitiskl čelo k jejímu. Jeho ruce jí hladily boky, stehna, prsa – všechno s takovou úctou, až to bolelo.
„Řekni mi, co cítíš uvnitř,“ zašeptala mu do úst a lehce ho kousla do jazyka.
„Teplo… mokro… a to malé místečko, co pulzuje, když se na mě díváš takhle.“ Začal se pohybovat – ne rychle, ale hluboce, v pomalých kruzích, které trefovaly všechny citlivé body najednou. Pot se jim mísil, vůně feromonů byla tak silná, že se jim zamlžovala hlava.
Sofia ho objala nohama pevněji a najednou se zastavila. „Teď já.“ Začala se pohybovat sama – pomalé, hluboké sedání, pak lehké zvedání, až byl skoro venku, a pak znovu celý dovnitř. Její klitoris se třel o jeho podbřisek při každém pohybu. Viktorova hlava klesla dozadu, žíly na krku mu vystoupily.
„Jsi… neuvěřitelná,“ zasténal. „Tak dokonale mokrá a přitom tak pevná… moje geniální, nebezpečná holka.“
Když cítila, že už je na hraně, zpomalila ještě víc – mučivě, skoro na hranici bolesti. Pak ho pustila dovnitř naplno a nechala ho vyvrcholit hluboko v sobě, zatímco sama se třásla v dlouhém, tichém orgasmu, který jí vlnil celým tělem jako pomalá přílivová vlna.
Leželi na dřevěné lavici, propletení, zpocení, srdce tloukla jeden na druhého.
A tady přišel druhý velký matoucí zvrat.
Viktor tiše řekl:
„Tvoje sestra mi nikdy neřekla své pravé jméno. Pracovala pod mým vedením… jako moje studentka. A ten syntetický marker? Vytvořili jsme ho spolu. Chtěla tě ochránit před někým, kdo tě sledoval už na vysoké. A ten někdo… jsem já. Ale ne tak, jak si myslíš.“
Sofia ztuhla. Pak se zvedla na lokti a podívala se mu přímo do očí.
„Takže ty jsi byl ten stín za mými zády čtyři roky. A teď jsi ve mně… doslova i obrazně.“
Usmála se – pomalu, nebezpečně krásně.
„Dobře. Pak ti teď ukážu, jak chutná být ulovený z druhé strany