Večery téměř doma.

Mám rád ty chvíle, kdy musím zůstat déle v práci.
To ticho po večerech. Ten pocit, že mě nikdo nekontroluje, nikdo nečeká a nikdo se neptá, kdy přijdu domů.

Mám rád cestu naším panelákem. Známé schody, známé patro… a přesto jiné dveře, na které zazvoním.

A potom ten okamžik, kdy vejdu dovnitř.
Cizí byt. Cizí vůně. Cizí žena.

Miluju chvíli, kdy v její ložnici pomalu stáhnu kalhotky z boků ženy, která už dávno patří někomu jinému. Když je nechám sklouznout až ke kotníkům a ona se na mě podívá tím pohledem, ve kterém je nebezpečí i touha zároveň.

Mám rád její hlasité projevy, tlumený smích i zvuk dlaní narážejících do stěny — přesně do té stěny, za kterou spí moje žena.

Ale úplně nejvíc miluju rána potom.
Ty obyčejné snídaně, vůni kávy a komentář mojí ženy, pronesený mezi sousty naprosto nevinným tónem:

„Ta sousedka zase podváděla svého kamioňáka. Ve tři ráno byla tak hlasitá, že mě probudila.“

A já jen sedím, pomalu míchám kávu… a poslušně přikyvuju.

A přitom celou dobu přemýšlím nad tím, jaké by to bylo přijít rovnou domů.
Nevyhledávat cizí dveře. Neskrývat se v cizí ložnici.

Jaké by to bylo mít možnost stejnou vášeň prožít s vlastní ženou. Chytit ji pevně za vlasy, přitáhnout si ji k sobě a slyšet, jak ztrácí dech stejně jako ta žena za cizími dveřmi. Mít možnost cítit mezi námi syrovou touhu bez studu, bez odstupu a bez ticha, které se mezi lidi po letech vplíží.