PROJEKT DUTINA 9: NOVĚ VE 4 A 30 PEČETÍ

Předchozí díly ságy:

Projekt DUTINA: 1- NEKLID V RÁJI

Projekt DUTINA: 2- CESTA DOLŮ

Projekt DUTINA:3- SLUŽEBNÁ ROZKOŠE

Projekt DUTINA:4- ANI KAPKA NA ZMAR

Projekt DUTINA: 5 – SWINGERS ULTIMÁTNĚ

Projekt DUTINA: 6 – ZROZENÍ Dutiny

PROJEKT DUTINA: 7 – DUTINA BEZ OTVORU

PROJEKT DUTINA: 8 – MĚSÍC MANŽELEK

Díky za lajky, komentáře nebo i kredity 😉

Když se zánět z latexu konečně zahojil, kůže na mém rozkroku byla nová, růžová a extrémně citlivá. Ale mé odhodlání bylo tvrdší než kdy dřív. Pochopili jsme, že hermetické uzavření fólií nebo lepidlem je cesta do pekel – tělo pod tím nedýchá a hnije. A pět stehů? To je směšné. Potřebovali jsme pevnost, ale přitom zachování potřeb těla. A něco jako vrata a systém uzamčení pro jádro.

Na to si tělo v sobě už dávno zvyklo, a protože bylo duté, nebyly s ním fyziologické problémy. To já spíš měla problém, když jsem ho neměla. V podbřišku jsem trvale nosila pěkně velkého vetřelce. Kdykoliv jsem jej i zvenku mohla nahmatat a vrněla u toho blahem. Cítila jsem se vyplněná. A šťastná. Neustále mi to připomínalo moji roli. Občas ale muselo ven. Nechápala jsem, jak to se mnou cvičilo. Roztěkanost, strach, obavy, panika. Všechno se mi dělo v momentě, kdy moje kunda nebyla pro jádro domovem. Jeho návrat na místo byl vždycky mou extází.

Ve všech těchto momentech jsem si čím dál víc uvědomovala, jak se vzdaluji ostatnímu světu. Jak moje perverze krůček po krůčku ze mě dělá čím dál větší Nic. Ten pocit byl jak perpetuum mobile. Čím více jsem se vzdávala běžných konvencí, čím více jsem se odpoutávala, čím více jsem klesala níž, tím více jsem byla šťastná, tím více jsem chtěla víc a hlouběji.

„Nebudeme to látat jak ponožky. Budeme mnohem pečlivější,“ rozhodl Tomáš, když v našem "domácím sále" (což byla stále ještě ložnice, ale upravená pro zákroky) rozložil na stůl novou sadu chirurgických nástrojů. „Uděláme z toho něco na hustotu zipu. Jeden steh vedle druhého.“

A tak začal náš rok jizvy. Systém byl nastaven neúprosně: 3 týdny zavřeno, 1 otevřeno na „údržbu“ (menstruaci a výplach), a pak znovu sešít.

„Musel jsem vyřešit jeden technický problém,“ řekl Tomáš, když měřil můj oholený rozkrok pravítkem. „Když tě zašiju třiceti stehy, nemůžu to stříhat pokaždé, když se ti bude chtít na záchod. To by z tebe zbyl jen cedník. A já nechci, abys nosila pleny, chci, aby sis udržela důstojnost stroje.“ Vytáhl malý předmět, který si obstaral. Byl to silikonový tunel, jaký používají lidé k roztahování dírek uší. Měl průměr 9 milimetrů. Byl měkký, ale držel tvar. Jen nebyl kulatý, jak obvykle, ale ve tvaru kapky „Tohle všijeme přímo před ústí močové trubice. Bude to tvoje výpust. Zbytek se uzavře.“

Servisní tunel byl na světě.

Byl pátek večer. Ležela jsem na stole, nohy v poutech, roztažené do maximálního úhlu. Tomáš vyjmul jádro, důkladně jej vyčistil. Moje kunda se po vyndání jádra držela jakoby v křeči roztažená, nebyla spokojená, nebyla vyplněná. Jako ústa ženy, co jsou zplna otevřená, když roztoužená čekají, až do nich po kořen zajede penis a zaplní je. V takové chvíli se i žádoucí žena uvolní a nechá se s úlevou až po krk zaplnit a použít. I pusa je otvor, který touží být vyplněn a využíván. A moje kunda na tom byla teď stejně. Otevřená, očekávající, připravená opět polknout jádro, aby se mohla uvolnit a být spokojená.

Tomáš tenhle zející otvor vymyl se stejnou důkladností jako před tím jádro – ten masivní černý silikonový válec. Vložil ho zpět do mě. Můj vnitřek ho přivítal. Byla jsem prázdná příliš dlouho. Jakmile tam vklouzl, zaplnil mě do šířky. Cítila jsem tu známou, uklidňující plnost. Kunda se uvolnila, objala jej a poševní vchod, jakoby se za ním uzavřel. Tělem mi jako vždy projely endorfiny.

Z Nirvány mě vytrhl Tomáš „Začínáme,“ Vzal dezinfenci a celou mě dole potřel. K hřejivému pocitu z jádra se přidalo pálení. Tomáš navlékl nit. Černou, hedvábnou, pevnou. Vzal vnější pysky. Přitiskl je k sobě a fixou si naznačil, kde bude dělat vpichy. Hezky symetricky a pečlivě. Pak se pustil do práce

x

Když skončil, podívala jsem se do zrcátka, které mi podržel. Nebylo tam nic. Moje vagína zmizela. Místo ní tam byla dlouhá, nateklá čára, křížem krážem přeťatá černou nití. Vypadalo to jako stonožka. Steh na stehu. Vše bylo pečlivě bylo stažené. Jen v místě tunelu se stonožka lehce rozestupovala. Temná dírka do nitra stroje.

„Zkus zatlačit,“ vyzval mě. Zkusila jsem svaly vytlačit Jádro. Narazilo do té stěny z nití a pysků. Bolelo to nepopsatelně. Ani se to nepohnulo. Byla jsem hermeticky uzavřená. „Funguje,“ řekl, když zkusmo prostrčil kroužkem cévku. „Tudy poteče odpad.“

Můj sestup dolů byl vyvážen Tomášovým vzestupem a jeho novou vizí dokonalého domova. Znechucen neustálým plánováním a výmluvami "náhodných" návštěv manželek se rozhodl vytvořit si vlastní, trvalé impérium pod jednou střechou. Podle předpokladu se zaměřil na Kláru a Sandru, které znal z nedávné párty. Udělal jim nabídku, která se neodmítá: poklidné, luxusní a naprosto bezstarostné živobytí, s finančním i existenčním výhledem klidně na desetiletí dopředu. Všechno budou mít zaplacené, o nic se nebudou muset starat, jejich jedinou prací bude užívat si. Měly ale jednu absolutní a nekompromisní podmínku – musí bezmezně respektovat Tomášovo dominantní postavení jako Pána domu a obývat dům v míru, naprosté pohodě a bez špetky žárlivosti. Jakou hierarchii a dynamiku si vytvoří mezi sebou, zda budou dominantní či submisivní vůči sobě navzájem nebo vůči dalším (například mně), to už nechal čistě na nich a jejich chuti. A tak se složení naší domácnosti brzy ustálilo na čtyřech.

Klára: Zrzka z klubu. Dominantní, chladně sadistická. Sandra: Mladší, hloupoučká, ale o to rafinovanější, vyhlédnutá do budoucna jako Tomášova „chovná klisna“. Já se tím posouvala dále a dále na okraj. Další moje hranice byla pokořena. Moje mysl to velmi přirozeně přijímala. Jiná žena by byla pokořena. Já pociťovala hluboké uspokojení.

Začaly k nám docházet na „rodinné večeře“, z nichž se plynule stalo trvalé soužití. Já jsem nejedla u stolu. Já obsluhovala. Byla jsem nahá. Jen s těmi 30 stehy a silikonovým kroužkem.

„Simono, došlo víno,“ luskla prsty Klára, když u nás byla poprvé.

Přispěchala jsem s lahví. Klára mě chytila za zápěstí a stáhla mě k sobě dolů.

„Ukaž to Sandře. Taky to neviděla čerstvé.“

Musela jsem si stoupnout a roztáhnout se. Tomáš svítil mobilem.

„Ty krávo,“ hvízdla Sandra. „To je jak zip na bundě. To musí bolet.“

„Bolest je informace, že sloužím,“ řekla jsem automaticky.

Klára vzala vidličku a postavila ji hroty směrem ke mě a přejela po té řadě stehů. Drrrr-drrrr. Jako po valše. Cukla jsem sebou.

„Hraje to,“ zasmála se Klára. „Máš z kundy hudební nástroj.“

Stála jsem tam, jak socha. Jedna noha na zemi, druhá na židli. Sledovalo mě šest očí, vidlička mi opakovaně přejížděla přes stehy. A jakoby mimoděk. V tichosti. Bez nějakého dramatu se mi z mého malého silikonového otvoru začal až k zemi táhnout hustý proužek mé rozkoše....