Držely jsme se za ruce cestou přes centrum a mezi námi pořád viselo zvláštní napětí. Nešlo jen o zamilovanost. Bylo v tom něco mnohem silnějšího od chvíle, kdy se objevily dvě čárky.
Jitka byla nádherně rozsvícená.
Každou chvíli se na mě podívala tím měkkým, šťastným pohledem a pak mě bez varování políbila — u přechodu, ve výtahu obchodního domu, mezi regály knihkupectví. Úplně jí přestalo záležet na lidech kolem.
A mě to vzrušovalo víc, než bych kdy přiznala.
Seděly jsme pak v malé kavárně blízko kliniky, kam jsme měly za hodinu přijít na potvrzení těhotenství. Jitka seděla naproti mně v krátkém černém topu bez podprsenky a když se předklonila pro hrnek kávy, moje oči automaticky sklouzly na její hrudník.
Všimla si toho okamžitě.
„Ty na mě dneska koukáš nějak hladově,“ zamumlala pobaveně.
„Protože jsi nebezpečná.“
Usmála se tím provokativním způsobem, který mě vždycky úplně odzbrojil. Pak pod stolem pomalu přejela bosou nohou po mém lýtku až výš.
Prudce jsem se nadechla.
„Jituš…“
„Co?“ odpověděla nevinně a dál se tvářila, jako by jen pila cappuccino.
Jenže její noha zůstala přitisknutá mezi mými a ona moc dobře věděla, co se mnou dělá. Moje prsa byla dnes citlivá už od rána a tenké tričko bez podprsenky tomu vůbec nepomáhalo. Stačilo, aby mi při průvanu lehce ztvrdly bradavky, a Jitka si toho okamžitě všimla.
Naklonila se přes stůl.
„Mhm… vidím, že někdo reaguje.“
Zčervenala jsem tak moc, až se rozesmála.
„Ty jsi strašně moje.“
Cestou na kliniku mě držela za ruku pevněji než obvykle.
Tentokrát byla nervózní i ona. Cítila jsem to v tom, jak si občas bezděčně přitiskla dlaň na břicho nebo jak se ke mně tiskla ramenem v čekárně.
Mladá doktorka nás přivítala s úsměvem.
„Tak co, dámy… připravené?“
Jitka se nervózně zasmála. „Asi jo.“
Vyšetření trvalo jen chvíli, ale mně připadalo nekonečné. Seděla jsem vedle lehátka a držela Jitku za ruku, zatímco doktorka soustředěně sledovala obrazovku ultrazvuku.
Pak se pousmála.
„Tak gratuluju.“
Jitka prudce otočila hlavu. „Opravdu?“
Doktorka přikývla. „Ano. Těhotenství je potvrzené.“
Na pár vteřin nikdo z nás neřekl ani slovo.
Pak Jitce vyhrkly slzy.
Ne silné vzlykání. Jen tiché, šťastné slzy, zatímco se smála zároveň. Otočila se ke mně a já ji okamžitě objala.
„My budeme mít dítě…“ vydechla rozechvěle.
Políbila jsem ji do vlasů a sama sotva zadržovala slzy.
Doktorka nám ještě něco vysvětlovala o dalších kontrolách, termínech a doporučeních, ale já vnímala hlavně Jitku v náručí a její prsty pevně sevřené kolem mojí ruky.
Když jsme vyšly ven z kliniky, zastavila se hned na chodníku.
Město kolem nás hučelo odpoledním provozem, ale ona mě bez jediného slova přitáhla k sobě a políbila. Dlouze. Hluboce. S chutí slz a smíchu zároveň.
A pak se opřela čelem o moje.
„Tak teď už tě vážně nikdy nepustím,“ zašeptala.
Cestou domů jsme byly obě úplně mimo.
Jitka se nepřestávala usmívat. Seděla vedle mě v tramvaji, jednu ruku položenou na svém břiše a druhou pevně propletenou s mojí. Občas se na mě jen podívala a začala se znovu tiše smát, jako by pořád nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo.
„Co je?“ zeptala jsem se nakonec pobaveně.
Zavrtěla hlavou.
„Jen…“ sklopila oči a znovu se usmála, „uvnitř mě je opravdu naše miminko.“
Ta slova mnou pokaždé projela zvláštním horkem.
Naklonila se ke mně a lehce mě políbila přímo v poloprázdné tramvaji. Už vůbec neřešila lidi kolem. A upřímně? Já taky ne.
Doma jsme sotva zavřely dveře bytu, když mě Jitka přitiskla zády ke stěně v předsíni.
Smála se, oči lesklé štěstím, tváře růžové od emocí.
„Ty za to můžeš,“ zašeptala.
„Já?“
„Mhm.“
Políbila mě znovu — dlouze, hladověji než venku. Její ruce mi okamžitě sjely po bocích pod tenký top a zastavily se na mém hrudníku. Přes látku jemně sevřela moje citlivá prsa a já se okamžitě zachvěla.
„Bože…“ vydechla pobaveně. „Ty reaguješ snad ještě víc než dřív.“
Jen jsem zavřela oči a opřela čelo o její.
HRT moje tělo měnila dál každým týdnem. Prsa byla výraznější, měkčí a pořád citlivější. Bradavky reagovaly téměř okamžitě na každý dotek nebo chladnější vzduch. A Jitka si s nimi hrála skoro posedle.
Teď mi pomalu stáhla top přes hlavu a několik vteřin se jen dívala.
Ten pohled mě pokaždé úplně odzbrojil.
Ne zvědavost.
Obdiv.
Touha.
Láska.
Přejela mi konečky prstů po kůži kolem prsou tak jemně, až jsem se celá roztřásla.
„Jsou nádherné,“ zašeptala tiše.
Pak mě začala líbat na krku, ramenou a hrudníku, pomalu a zbožně, jako by si chtěla zapamatovat každý centimetr mojí kůže. Moje ruce automaticky sjely pod její top a přitiskly se na její tělo.
I její prsa byla jiná než dřív.
Citlivější. Plnější. A když jsem se jich dotkla, okamžitě vydechla moje jméno.
„Mhm… poslední dny úplně šílí,“ zamumlala se smíchem.
Přitiskly jsme se k sobě hrudníkem a obě prudce vydechly při tom kontaktu. Tvrdé bradavky se přes tenkou látku jemně třely o sebe při každém pohybu a mezi námi okamžitě narůstalo známé napětí.
Jenže tentokrát bylo jiné.
Měkčí.
Hlubší.
Plné vědomí, že už nejsme jen dvě ženy zamilované do sebe. Ale že uvnitř Jitky začíná růst něco našeho.
Když jsme se pak přesunuly do ložnice, zůstaly jsme dlouho jen schoulené pod peřinou nahé v objetí. Jitka ležela s hlavou na mém hrudníku a moje dlaň zůstávala položená na jejím břiše téměř instinktivně.
„Myslíš, že jednou bude mít tvoje oči?“ zašeptala ospale.
Usmála jsem se a políbila ji do vlasů.
„A tvoji tvrdohlavost.“
Rozesmála se tím tichým smíchem, který jsem milovala nejvíc.
Pak zvedla hlavu, podívala se na mě s tou svojí nekonečně zamilovanou něhou a zašeptala:
„Jsem nejšťastnější žena na světě.“
