Zrcadlení – Část III: Zkouška

Tentokrát ji přivedli jiní. Muži beze jmen, beze slov. V černých košilích, s prázdnými pohledy. Jeden ji držel za paži, druhý ji vedl chodbou, tichou a studenou. Bosá chodidla tiše kráčela na kamenné dlažbě, tělo halil jen volný plášť z hedvábí – který jí ale strhli hned u dveří.
Zůstala nahá. A věděla, že to je jen začátek.
V místnosti stál on. Pán. V bílé, napůl rozepnuté košili. Na stěně háky ze kterých visely nástroje: bič, důtky, řemínky, klipsy. A pak to, co znala jen z příběhů. Kovový prsten s oky, provazem obtočený kříž, kožený roubík.
„Dnes se mi celá oddáš, a ještě mi za to poděkuješ,“ řekl tiše.
A ona sklonila hlavu. Přijala výzvu.
Zvedl jí bradu dvěma prsty.
Tak drobné gesto, a jí přivodilo mrazení po celé páteři a úplně ji rozechvělo.
„Bez protestů. Bez slz. Jen ticho a nepatrné zajíknutí.“
Začal pomalu. Zavázal jí ruce za zády, pak jí připnul kotníky k rozporce tak, aby byla roztažená – jako květina, kterou se někdo chystá otrhat, okvětní lístek po lístku.
Pak přišlo sevření bradavek. Samoutahovací svorky s řetízkem, které při každém pohybu lehce škubly a více se utáhly, jako by říkaly: „Zůstaň. Nebo budeš potrestána.“ Přes břicho jí přejel plochou stranou dýky. Chlad jí rozechvěl bříško, a ona se zadrženým dechem čekala na první nápor.
Přišel bič.
Ne prudký, ne zraňující. Ale hlasitý. Zněl jako výkřik, když dopadal na stehna, zadeček, záda. S každou ranou se její tělo víc a víc ohýbalo do příslibu. Při tom se její klipsy rozezněly, řetízek se rozhoupal. A ona tiše zasténala.
„To nebyl souhlas. Byl to rozkaz, ne?“
Znovu rána. Pak dvě. Pak dlaní mezi stehna. Tvrdý stisk. A dovnitř – jedním tahem.
Byla připravená. Mokrý, rozechvělý důkaz.
„Smím…?“ šeptla.
Ale místo odpovědi přišel roubík. Kožený, utažený přes vlhké rty. Už nesměla mluvit. Už směla jen cítit.
A tak ji přivedl až na hranici. Ne jednou – ale několikrát. Vždy, když cítila, že už to přijde, že se rozpadne v jeho rukách, stáhl se. Ponechal ji tam. Vibrující, zoufalou, rozechvělou tak, že každé pírko by v ní mohlo vyvolat výkřik.
Nakonec jí rozvázal nohy. Ale ruce nechal. Přitáhl si ji k sobě, zády k jeho hrudi, jednu ruku kolem krku, druhou mezi jejími stehny. Teď už nečekal. Tlačil do ní tvrdě, surově, její tělo ho pohltilo se zvířecí potřebou. Vzdychala pod roubíkem, nohy se jí podlamovaly, ale on ji držel.
Až když se její tělo začalo chvět křečemi, uvolnil jí pusu.
„Řekni to. Teď.“
„Děkuju, pane.“
A pak jí dovolil se zlomit. Rozkoš se přes ni převalila jako lavina, hlučná, nepředvídatelná, syrová. Oči měla plné slz, ale ne bolesti. Spíš úlevy. Důkaz, že vydržela. Že prošla zkouškou.
Cítila se velice silná, ne pokořená, právě tím, že se mu úplně odevzdala. S ním a díky němu se stávala silnější.