Z deníku

„Dobrý den“.

Potkávám jej po strašně dlouhé době, přijde mi to jako celá věčnost, pár let jsem Pána neviděla, třesou se mi kolena, ruce i hlas. Tolik známý pocit a přesto vlastně nový.

Fyzicky jsem si toho naložila strašně hodně, a aby toho nebylo málo psychicky mi také nebylo nejlépe. Sice jsem úspěšně složila zkoušky, odešla z toxického vanilkového vztahu, který mě dokázal dostat až na úplné psychické dno a mělo by mi být vlastně lépe. Měla bych na sebe být pyšná, mít radost, ale….

Tak dlouhou dobu jsem se v sobě snažila submisivitu potlačit a uspat ji, až sama vyplula na povrch v nejméně vhodnou dobu. Nespočet pokusů o vanilkové vztahy, žít poklidný rodinný život a výsledek?

Vždy úplně stejný, jedu na 250%, abych se unavila a nemyslela na nic. Zničená fyzicky i psychicky úplně do sraček. Tentýž opakující se vzorec. Někoho poznat, časem se mu otevřít a pak to přijde. Kudla do zad, proč? Mnohdy se ptám sebe samé. V jednu chvíli jsem si i myslela, že jsem já ta špatná, ta toxická. Ta, co potřebuje o věcech neustále mluvit a cítit snahu z druhé strany. Než jsem přišla na to, že vlastně nezvládám vanilkové vztahy. Braní ženy jako samozřejmost. Nemyslím si o sobě, že bych byla nějak ošklivá, modelka také nejsem, ale. Starám se o sebe občas víc, než je zdravé. Snažím se v pracovním koloběhu domácnosti a práce i cvičit, jezdím na bruslích, věnuju se kynologii. Líná nejsem, práci mám a daří se mi v ní docela dobře, za poslední roky jsem se vypracovala poměrně vysoko. A přesto nedokážu fungovat jako partnerka. Nedokážu věřit, nedokážu si nastavit hranice, za které už nechci, aby dotyčný šel. Proč? Proč to jako subka zvládám a jako žena ne?

A pak je tady ještě jedna věc, proč dnešní muži berou každý ženský pokus o jakoukoli komunikaci jako útok na jejich osobu? Tak vysoké ego? Není snad lepší si věci vykomunikovat ke spokojenosti obou stran? Proč to ve světě na kolenou jde, a když stojím pevně na zemi, tak ne?

Asi je někde mezi nebem a zemí něco, co moje hlava nechápe.

A pak je tady on.

Někdo s kým jsem si vždy mohla říct, co jsem chtěla. Vyplakat se, být naštvaná, unavená a vždy se v klidu došlo k nějakému závěru třeba jen tím, že jsem směla mluvit. Mluvit, nebylo nikdy žádné tabu, a když říkám žádné myslím opravdu žádné.



Vykoktala jsem ze sebe pozdrav a musím se usmívat. I po tak dlouhé době mě dokáže jen pohledem pomyslně dostat na kolena. Tam vlastně patřím, že? Cítím, jak ze mě všechno padá. Veškerá únava, stres, všechen strach. I když strach trošku mám, ale úplně jiný, než jsem měla asi před půl hodinou. Mám jen strach z toho, co vlastně bude. Je to možná osm celých let možná o kus déle, co jsem klečela naposledy. Když si to tak říkám nahlas zní to strašně. Tehdy mi bylo přes 20, dnes? Dnes je mi přes 30 a přesto si všechny ty pocity pamatuji, jakoby to bylo včera. Jsou to právě ty pocity, co mi chybělo a chybí?

Pozdrav mi opětuje, bere mě za ramena a líbá na tvář.

„Moc rád tě vidím, vypadáš skvěle.“

Blahem jsem se zatetelila a poděkovala. Tady si říkám, jak je to se mnou vlastně jednoduché. Stačí jeden přímý pohled do očí, polichotit a jsem přesně tam, kde mě potřebuje mít. To chce přeci každá žena, ne? Cítit se jen chtěná.

Podává mi kelímek s kávou, děkuji a hned z ní usrkávám. Pořád si pamatuje, jakou mám nejraději a ztrácím dech.

„Pojď, jdeme se projít.“ A ukazuje mi směr.



Procházíme se centrem města asi dvě hodiny, probrali jsme snad i nemožné a já se cítím jako znovuzrozená, možná o několik desítek kilo lehčí. Vždy mě fascinovalo, s jakým nadhledem se na věci dokáže dívat, s jakým klidem během chvíle dokáže najít kloudné řešení, zatímco já bych už se pomalu sypala k zemi.

„Jsem rád, že ses rozpovídala. Na začátku jsem si myslel, že si budu povídat sám.“ Usmál se na mě. Ale ve mně to evokuje tiché loučení se. To už je čas? To už vážně musí domů? Je pracovní den a oba jdeme ráno do práce, takže tomu rozumím, ale strašně rychle to uteklo. Ještě mám tolik věcí, které bych mu chtěla povědět, snad budu mít příležitost a budu smět jindy.

Cestou zpět k našim autům už měníme téma osobních životů za naše BDSM životy. Vím, že po mém propuštění měl subinku a ta mu dala docela zabrat. Já už Pána ale neměla.

Ne, že bych nechtěla, ale.

Žijeme ve světě, kdy si každý, co rád drží ženskou pod krkem, líbí se mu představa mít subku nebo si něco přečetl, říká dominant. Což o to ono se to dá celkem rychle prokouknout, ale postupem času už se to stane unavující, až to jednoho dovede do stavu znechucení a vzdá to. Vím, že je to ale i obráceně, že spousta ženského pohlaví vlastně ani neví o čem submitivita je a tím netvrdím, že já ano.

Já měla vždy laťku po Pánovi nastavenou poměrně vysoko a díky tomu, že jsme spolu hodně mluvili jsem také věděla, co můžu nabídnout protistraně já a zároveň, že to nechci dát jen tak někomu. A proto jsem to po několika letech prostě vzdala a naivně jsem si usmyslela, že pro mě bude lepší nechat submisivní stranu spát a věnovat se kariéře a vtahu jako takovému. Dnes už vím, že to byla blbost na entou myslet si, že to jde tak jednoduše přepínat, vypínat.

Kdysi jsem slyšela od jednoho staršího Pána, který se o mou maličkost také zajímal jednu kouzelnou větu a až dnes po tak dlouhé době jsem pochopila její význam.

„Jednou probudíš, už nikdy neuspíš.“ Brala jsem to tenkrát jako jakési pohrdavé cosi, co mi mělo „jen“ říct něco ve stylu, lepšího nenajdeš. No, dnes už bezpečně vím, že probudíš a už neuspíš. J

Probudit to, co jsem v sobě měla se povedlo právě Pánovi, který zrovna stojí opřený o moje auto a mlčky mě zarytou do své hlavy sleduje. Jak já nesnáším ty svoje myšlenkové ADHD pochody.

„Vítej zpět mezi živými.“ Usmíval se a já taky, absolutně nechápu, jak jsme se dostali až sem.

„Mlčelas docela dlouho, nechal jsem tě, bylo vidět, že potřebuješ chvilku sama se sebou.“

Nerozumím a nechápu, jak i teď dokáže tyhle věci rozeznat a přesně ví, kdy mlčet a kdy mě „nutit“ mluvit. Ano nutit, ne vždy mi do té řeči je.

„Otevři si auto a dej mi klíče.“

Ani nepřemýšlím a rovnou dělám, co se ode mě chce. Otevírá mi dveře spolujezdce a sám přechází na druhou stranu. Tiše za sebou zavírám a nadechuji se na otázku.

„Ano, ještě se domů nejede, ještě bych s tebou potřeboval jistou věc, ale ne tady.“

Sakra! No, tak jsem v prdeli, zase. Vyschlo mi v krku, potí se mi dlaně a nenacházím slova.

„Víš, celou tu dobu, co jsme si povídali a co jsi mlčela jsem také přemýšlel.“ Znovu, už nemůžu ani polknout. Ale vracím se hodně rychle na zem, nejel by se mnou mým autem přece někam já vlastně ani nevím kam. Tichým hlasem ze sebe soukám otázku, kam má v plánu jet.

„A přesně proto si sundáš tričko a zavážeš si ho kolem očí. Ještě bych rád viděl kalhotky“.

Snažím se udělat alespoň malý uzlík na tričku kolem očí, abych jej nemusela držet. A poslepu si stahuji spodní prádlo, které na otevřené dlani nechávám ležet na svém levém stehnu. Už jsem jinde, vnímám jen svůj zrychlený dech, srdce až v krku a horko v rozkroku.

„Tak je hodná, tak se mi líbíš.“

Cítím, že mi bere kalhotky z dlaně a dává mi přivonět.

„Voní pořád stejně sladce, voníš stále stejně nadrženě čubko.“

A přesně tohle mě vykoplo někam, kde jsem hodně dlouho nebyla a probírá mě až Pán, když mi odepíná pás a navádí, abych vystoupila z auta. Nemám nejmenší tušení, kde jsme, ale je mi to úplně jedno. Vím moc dobře, že by neudělal nic, co by mi mělo být prosti srsti.

Bere mě za ramena a otáčí, rozvazuje tričko a umožňuje mi dívat se. Stojíme někde na odlehlém odpočívadle kdesi u výběhu s koňmi, ale neznám to tady. Sedá si na moje sedadlo spolujezdce, roztahuje nohy a prstem ukazuje na místo mezi nimi.

„Chceš? Chceš být znovu moje? Ale tentokrát už ti nedám možnost volby a nepropustím tě, protože máš strach z toho, co by bylo nebo co bude“. Chvíli mu upřeně hledím do očí. Hlavou se mi žene nespočet myšlenek. Zvládnu to? Vím moc dobře, že je to na jednu stranu strašně osvobozující pocit, ale zároveň také vím, že být Pánovi čubkou eventuálně otrokyní, jakou on chce a potřebuje je na mou tvrdohlavou hlavu občas strašně náročný úkol. Někdy až nadlidský. Zaplavujeme mě pocit tepla a zároveň strach.

Přesto moje váhání netrvá příliš dlouho. Sklápím pohled, klekám a ruce pokládám na stehna.

Pán mě chytá za hlavu, aby mi viděl do očí.

„Vždy jsi pro mě byla čubka, jak se sluší a patří. Věděl jsem, že si vybereš správně a ujišťuji tě, že nezklamu a budeš mi vším a ničím.“

Jeho slova mě hřejí a bodají zároveň, mám v sobě momentálně strašný zmatek. Ten ale na chvíli ustává, když si chytá moje vlasy do culíku a pokládá mou hlavu na jeho stehno.

„Ness, vím, že tohle teď potřebuješ ze všeho nejvíc.“ Stiskl prameny vlasů v ruce, tak silně až mě za ně zatáhl. Hrubě ale přece tak jemně, že jsem s klidným výdechem položila hlavu do jeho klína. A v tu chvíli mi obličej zaplavily slzy. Řekl mi mým jménem.

Mým jménem, které mi před lety dal on sám.

Bože ten pocit uvolnění? Velice ráda bych to popsala, ale nejde to. Muselo být slyšet, jak mi ze srdce, z hlavy spadl ten obrovský kámen. Vnitřně se tetelím blahem, že se smím odevzdat, že se smím odevzdat právě jemu. I když mám trošku strach, pocit klidu převládá a do teď jen tekoucí slzy se mění v neutichající hlasitý pláč.



„Nechtěl jsem, ale nedáváš mi moc na výběr.“

Tahem za vlasy mě od sebe odlepuje. Musí na mě být hrozný pohled, rozmazaný make-up, mokré oči, slzy až na prsou. Rozepíná si poklopec.

„Vidíš, co se mnou děláš, když pláčeš? Můžeš si za to sama čuni. Otevři tlamku.“

Horko těžko se nadechuji a otevírám, přesně, jak se ode mě požaduje.









A v tu chvíli mi zvoní budík a probouzím se.

I přestože vím, že dnes již máte daleko jiné požadavky, nehledáte, nechcete a i já jsem možná jinde, než tehdy. Chybíte mi Pane, chybí mi všechny ty pocity, všechno to, co jste mi dával a vše, co jsem dala já Vám.







N.