Byla to láska?

Když vystoupila z auta a zamávala na mě, uvědomil jsem si, že jsem udělal chybu.

Ne proto, že bych tam neměl být.

Protože jsem si myslel, že jsem připravený.

Nebyl jsem.

Šli jsme pomalu k rybníku a povídali si o obyčejných věcech. O práci. O životě. O lidech, které jsme oba znali.

Jenže moje hlava vedla úplně jiný rozhovor.

Každý její úsměv ve mně probouzel vzpomínky, které byly starší než některé domy kolem nás.

Posadili jsme se na lavičku.

A já najednou nebyl muž po třicítce.

Byl jsem ten stejný kluk jako tehdy.

Ten, který nevěděl, co říct.

Ten, který se bál udělat první krok.

Ten, který se dokázal celé hodiny dívat na jednu jedinou holku a přitom jí neříct vůbec nic.

Poslouchal jsem ji a zároveň neposlouchal.

Pozoroval jsem ji.

Přemýšlel jsem, co všechno se za ty roky změnilo.

A co se nezměnilo vůbec.

Nejvíc mě překvapilo, jak rychle dokáže minulost porazit přítomnost.

Stačilo pár minut.

Jeden pohled.

Jeden úsměv.

A všechny moje pečlivě vybudované jistoty se začaly rozpadat.

Najednou jsem si připadal stejně zranitelný jako tenkrát.

Možná ještě víc.

Tento příběh je zkušený a má ještě něco...