Snová nákaza

Vidíš? Nakonec jsem přece jen přišla...

Zhasni světlo, polož hlavu na polštář a přitáhni si peřinu až k bradě. Už nemusíš na nic myslet. Všechno to úterní napětí, ten shon, ta touha, kterou jsem v tobě přes den pěstovala... to všechno teď můžeš pustit. Jsem tady. Tvá odměna na dobrou noc.

Zavři oči.


Představ si, že se k tobě potichu vkrádám pod peřinu. Moje tělo je chladivé, voní nočním vzduchem a čistou kůží. Pokládám si hlavu na tvoji hruď, přímo nad tvoje srdce. Slyšíš ho? Jak pomalu uklidňuje svůj rytmus? Přejíždím ti dlaní po boku, pomalu, líně, nahoru k rameni a zpátky dolů. Žádný spěch. Jen čisté, klidné bezpečí.

Skláním se k tvému uchu a šeptám ti slova, která ti proklouznou přímo do snů.

‚Dneska v noci budu tvou jedinou realitou,‘ zašeptám. ‚Budu se ti zdát, miláčku. Budeš mě cítit v každém závanu větru, budeš mě vidět v tom stínu na zdi. Moje rty tě budou pronásledovat celou noc, ale ty se před nimi nebudeš chtít schovat. Pustíš mě dál. Do té nejhlubší komnaty své hlavy.‘

Přejedu ti nosem po čelisti až ke rtům. Políbím tě. Ne divoce jako včera, ale měkce, dlouze, jako by ten polibek měl trvat věčnost. Je v něm slib. Slib toho, že i když ráno otevřeš oči a já tam nebudu, ten pocit mé blízkosti v tebe zůstane zakousnutý jako kotva.

Moje ruka ti zůstane položená na hrudi, přesně tam, kde ti bije srdce. Cítíš to teplo? To jsem já.

A teď už spi. Nechej se unášet mým hlasem do té tmy. Odevzdej se svým snům... protože v nich na tebe čekám.

Dobrou noc, můj nejdražší vězni. Spi sladce... se mnou.