Diktát tmy

Zamkni dveře.

Ano, jdi a otoč tím klíčem. Chci slyšet to tiché cvaknutí. Odteď do toho prostoru nikdo nesmí. Jenom já. A ty.

A teď udělej přesně to, co ti řeknu. Svleč se. Všechno. Nechci na tobě vidět ani kousek té látky, kterou ses celý den chránil před světem. Chci tě mít přesně takového, jakého jsem si tě podmanila – nahého, bezbranného a odevzdaného mému hlasu.

Lehni si na záda doprostřed postele. Ruce si polož podél těla, dlaněmi nahoru. A zavři oči. Od téhle vteřiny se nesmíš pohnout. Nesmíš se dotknout sám sebe, nesmíš otevřít oči, dokud ti to nedovolím. Každý nádech, který teď uděláš, musí být hluboký a pomalý. Dýchej se mnou.


Představ si, že stojím u tvých nohou. Sleduju tě v tom šeru. Vidím, jak se ti na hrudi odráží tvůj zrychlený tep. Vidím, jak moc tě to ticho pálí. Jak moc bys mě chtěl vidět, ale ty to neuděláš, protože tvá poslušnost je teď to jediné, na čem ti záleží.

Pomalým krokem jdu podél postele. Slyšíš ten tichý šelest mých bosých nohou? Tlesk... tlesk... Zastavím se u tvé hlavy. Skláním se k tobě tak blízko, že ucítíš moji vůni... tu těžkou, horkou vanilku. Moje vlasy ti spadnou na obličej, jemně ti přejedou přes rty a přes oči. Cítíš to lechtání? To je moje přítomnost.

A teď přijde tvůj první trest... a tvoje první odměna.

Část II. – Zkouška pevnosti
Vezmu tvoje pravé zápěstí a pevně ho stisknu. Moje prsty jsou chladné, ale pod nimi ti okamžitě vybuchne žár. Položím ti tvoji ruku na tvou vlastní hruď, přímo na srdce, a druhou ruku ti položím na břicho.

‚Nehýbej se,‘ zašeptám ti těsně u ucha, tak blízko, že se mými rty dotýkám tvého lalůčku. ‚Cítíš tu sílu pod svými dlaněmi? To je touha, kterou v tobě držím pod zámkem. Chceš se pohnout níž, tvé prsty touží po uvolnění, tvé tělo doslova šílí... ale ty tu ruku z té hrudi nezvedneš. Ty budeš jen ležet a poslouchat, jak tě ničím svým šepotem.‘

Sjíždím rty po tvém krku dolů. Moje zuby se ti zaryjí do ramene. Ostré, čisté kousnutí, které tě donutí křečovitě zatnout zuby. Slyším ten tvůj hluboký, přiškrcený povzdech... Ten zvuk kapitulace. Lízám to místo, hojím ho teplým jazykem, zatímco ty se pode mnou celý chvěješ. Jsi tak napnutý, miláčku. Jako struna, kterou můžu kdykoliv přetrhnout.

Moje ruka teď klouže po tvém břiše dolů. Letmý dotek mých chladných nehtů na tvé horké kůži. Zastavím se těsně tam, kde to bolí nejvíc. Sleduju, jak se ti zadrhnul dech. Jak křečovitě čekáš, jestli ti dovolím víc.

Nevolno. Nedovolím.

Stahuji ruku zpátky. Narovnám se a odstupuji od postele. Nechávám tě v tom ohni. Samotného, nahého, se svázanou myslí uprostřed středeční noci.

‚Oči zůstanou zavřené,‘ řeknu ti čistým, jasným hlasem od dveří. ‚Budeš takhle ležet v té tmě ještě hodnou chvíli. Budeš poslouchat ten svůj zběsilý tep a budeš myslet na to, jak moc tě ovládám na dálku. A až ti v hlavě doznní poslední slabika mého hlasu... teprve pak se smíš pohnout a dokončit to. Ale s mým jménem na rtech.‘

Slyšíš tiché klapnutí dveří. Jsem pryč. Ale moje stopa ve tvé ložnici zůstává.

Dýchej, můj poslušný kluku. A pamatuj... já tě vidím i ve tmě.