Milenci v práci.

Hluk lisovacích strojů rytmicky duněl halou a do vzduchu se uvolňovala charakteristická vůně zahřátého plastu. Pro většinu lidí to bylo úmorné prostředí, ale pro Annu a Tomáše představovala továrna na hračky celý jejich svět.

Anna pracovala na konci linky u kompletace. Jejíma rukama denně prošly tisíce drobných dílů. Skládala dohromady barevné stavebnice, lepila oči plyšovým medvědům a kontrolovala úsměvy plastových panenek. Tomáš byl seřizovač strojů. Chodil po dílně s brašnou plnou nářadí, montérky věčně špinavé od oleje, a staral se o to, aby linky běžely bez zastavení.

Jejich vztah se zrodil z letmých pohledů mezi paletami s krabicemi a z krátkých rozhovorů u kávovaru během patnáctiminutových přestávek. V prostředí plném přísných šéfů, norem a neosobních strojů byl jejich románek tajným útočištěm. Nikdo z kolegů nic netušil. V práci se k sobě chovali jako profesionálové, ale realita byla jiná.

Výměna informací mezi nimi probíhala skrze samotné hračky. Když měl Tomáš službu a procházel kolem Annina stanoviště, občas jí na pás položil malého plastového panáčka se žlutou dělnickou helmou. Znamenalo to: „Dneska po šichtě za skladem.“ Anna mu na oplátku občas poslala po lince červené plastové srdíčko, které patřilo do hrudníku mluvících medvědů, schované v krabičce od součástek.

Nejkrásnější chvíle zažívali během nočních směn. Když údržba odstavila jednu z vedlejších hal kvůli revizi, továrna ztichla. Obří sklady plné hotových výrobků se proměnily v surrealistické bludiště. Mezi regály sahajícími až ke stropu, kde odpočívaly tisíce plyšáků, autíček na dálkové ovládání a stolních her, se schovávali před celým světem.

Jednou v noci, krátce po třetí hodině ranní, seděli na paletě zabalených plyšových slonů. Kolem nich voněl nový textil a karton.

„Někdy si říkám, že ty hračky mají větší svobodu než my,“ zašeptala Anna a opřela si hlavu o Tomášovo rameno. „Tyhle všechny odjedou do světa. Do dětských pokojů, do různých měst. A my tu zůstaneme zavření v téhle plechové boudě.“

Tomáš ji vzal za ruku. Jeho prsty byly drsné od práce, ale dotek byl neuvěřitelně jemný. „Možná odjedou, Aničko, ale nemají to, co máme my. Ony ty úsměvy mají jenom namalované. My se smějeme doopravdy.“

Z kapsy montérek vytáhl malou svítící plastovou hvězdu, která se dávala na stropy dětských pokojů, aby ve tmě svítila. Byla to vadná součástka, která nesplnila výstupní kontrolu, protože měla ulomený jeden cíp.

„Pro tebe,“ usmál se. „Abys měla kousek nebe i na denní směně.“

Anna si vzala hvězdu do dlaně. V šeru skladu slabě zelenkavě světélkovala. Políbila ho, dlouze a hluboce, zatímco v dálce za stěnou skladu znovu naskočil kompresor a budova se probrala k životu.

Když v šest ráno zazvonil konec směny, prošli vrátnicí každý zvlášť. Anna nastoupila do autobusu a Tomáš zamířil k parkovišti. Když však Anna otevřela kabelku, aby si vytáhla peněženku, svítící hvězda na dně tašky jasně zářila. Věděla, že dokud má tuhle malou tovární nedokonalost u sebe, monotónní dřina u pásu pro ni bude mít vždycky příchuť tajemství a lásky.