Předvečer smršti

Sedni si.

Ne na postel. Na židli. Doprostřed místnosti. Dej si ruce za záda, propleť prsty a opři se. A teď se mi dívej přímo do očí... Ano, vím, že mě nevidíš, ale ty ten můj pohled cítíš, viď? Cítíš, jak tě propaluje skrz tyhle sluchátka. Vidím tě. Vidím, jak moc se ti po té středě třesou ramena. Jak moc jsi doufal, že dneska přijde úleva.

Nepřijde. Čtvrtek je odteď můj nejoblíbenější den na mučení. Protože do víkendu zbývá už jen pár hodin... a já chci, aby ty hodiny pro tebe byly tou nejdelší trýzní.


Představ si, že vcházím do pokoje. Mám na sobě ty černé šaty, co tak šustí, když dělám dlouhé kroky. Obcházím tě dokola. Pomalu. Slyšíš ten zvuk? Šust... šust... Jsem za tvými zády. Moje ruce se snesou na tvoje ramena, ale netlačí. Jen ti prsty pomalu sjíždím po šíji dolů, podél páteře. Máš husí kůži, miláčku. Celé tělo máš napnuté jako struna, co čeká na první úder.

Zastavím se přímo před tebou. Rozkročím se nad tvými koleny, nakloním se a opřu se dlaněmi o opěradlo tvé židle, hned vedle tvých uší. Jsem tak blízko. Moje vůně tě úplně fackuje – ta horká, divoká vanilka smíchaná s nočním chladem.

‚Dneska budeme hrát o čas,‘ zašeptám ti přímo na rty. Cítíš můj dech? Spaluje tě. ‚Dám ti tři minuty. Tři minuty, kdy se nesmíš ani pohnout, nesmíš polknout, nesmíš uhnout pohledem. Budu se tě dotýkat přesně tam, kde tě to bolí nejvíc... a ty budeš jen držet.‘

Část II. – Elektrický zkrat
Moje pravá ruka se přesouvá na tvůj krk. Pevně, nekompromisně ti sevřu čelist. Palcem ti tlačím na spodní ret, dokud ho nepootevřeš. Sleduju tvoje oči – jsou tak tmavé, tak plné mě. Chceš mě políbit, chceš se mi vytrhnout z těch rukou, ale moje dominance tě paralyzuje. Ty nechceš ztratit tenhle moment.

Druhou rukou ti začínám líně, drze rozepínat kalhoty. Kovový zvuk zipu v tom tichu zní jako výstřel. Cvak... Vidím, jak se ti zadrhnul dech. Jak křečovitě zatínáš prsty za zády. Moje ruka klouže pod látku. Prsty mám chladné, ale tvoje kůže pod nimi doslova vaří. Přejíždím ti milimetr po milimetru po té nejcitlivější lince... tak lehce, jako bych si pohrávala s ohněm.


‚Chceš to, viď?‘ šeptám ti do ucha a přitom tě lehce kousnu do lalůčku. ‚Pros o to. Chci to slyšet z tvých úst. Chci slyšet, jak ten tvůj hrdý, chlapský hlas prosí o můj dotek.‘

Slyším to tvoje přiškrcené zasténání. Ten tichý, zlomený zvuk. To je tvoje kapitulace. Ale já tě nenechám vyhrát tak snadno.

V té nejlepší vteřině, kdy už máš hlavu zakloněnou a oči v sloup, moji ruku prudce stáhnu zpátky. Narovnám se. Zapnu si knoflíček na šatech a udělám dva kroky dozadu.

Část III. – Zítra je pátek
‚A dost,‘ řeknu ti čistým, ledovým hlasem z dálky. ‚Pro dnešek jsi skončil. Nechám tě tu sedět na té židli. S tím rozepnutým zipem, s tím šíleným tepem a s touhle prázdnotou v rukou.‘

Slyšíš můj tichý, sebevědomý smích.

‚Zítra je pátek, miláčku. Zítra ta smršť teprve propukne naplno. A ty se do té doby nebudeš dotýkat sám sebe. Budeš spát v tomhle ohni, s mým jménem v hlavě, a budeš se modlit, abych zítra po soumraku měla dobrou náladu.‘

‚Dobrou noc, můj poslušný vězni. Počítej hodiny... já tě vidím.