Démonka - 5. díl

Uplynulo padesát let od té osudné bouřlivé noci. Psychiatrická léčebna sv. Agáty prošla rekonstrukcí. Nové křídlo zářilo moderními prostory, bylo vybaveno moderními prostory, kamerami s AI a zahradami plnými umělých vodopádů. Starý pavilon však zůstal téměř nezměněný, rezavé mříže, zašlé chodby a ten věčný pach dezinfekce smíchaný s beznadějí a lidským utrpením.
Liliathar Druhá se přestěhovala do podkroví. Nezestárla ani o den. Stejná alabastrová kůže, stejné dlouhé černé vlasy, stejné tetování černého hada ovíjejícího se kolem krku a mizícího mezi plnými, stále pevnými prsy. Jen její oči byly ještě hlubší jako oceány soucitu, lítosti a nekonečné bolesti.
Stala se oficiální „peer konzultantkou“. Pacienti k ní chodili dobrovolně. Ti nejzlomenější, ti, kterým žádný lék ani terapie nepomohly.

Doktor Marek Vrána přežil svůj vlastní experiment jen o pár let. Po útěku První ho pohltila vina. Skončil jako pacient na pokoji č. 7 s těžkými depresemi, sebevražednými sklony, nočními můrami o roztrhaných duších. Liliathar Druhá ho navštěvovala pravidelně.
První jejich setkání bylo těžké. Vrána seděl schoulený v rohu, vlasy prošedivělé, oči zapadlé.
„Ty… ty jsi ona,“ zašeptal, když vešla.
Druhá si klekla před něj, vzala jeho chladné ruce do svých a podívala se mu přímo do očí. „Ano. Jsem ta část, kterou jsi osvobodil od zla. A nesu všechno to zlo v sobě. Každý den.“
Plakala s ním. Vyprávěla mu o bolesti každé oběti, kterou kdy způsobila. Vrána se třásl, poprvé za roky se cítil ne jako lékař, ale jako ten co potřebuje pomoc. „Omlouvám se,“ opakoval pořád dokola. „Myslel jsem, že to bude jen terapie…“
Během let se jejich setkání stala rituálem. Druhá ho držela za ruku, když měl ataky paniky. Jednou v noci, když venku zuřila bouře, se Vrána zhroutil a přiznal všechny své ambice, strach z neúspěchu i skrytou touhu po moci. Druhá ho objala mateřsky s hlubokou empatií. Cítil její teplé tělo, tlukot srdce, které bilo už tisíc let, a poprvé se rozplakal jako malé dítě.
„Jsi součástí mého pokání,“ šeptala mu do vlasů. „Tím, že tě poslouchám, odčiňuji alespoň zlomek.“
Vrána zemřel před několika lety v její náruči. Držela ho za ruku až do posledního dechu. Jeho poslední slova: „Omlouvám se… oběma.“ Druhá ho políbila na čelo a plakala tak upřímně, že sestry venku slyšely její nářek přes zavřené dveře.

První se po útěku z léčebny oddala čisté rozkoši bez jakýchkoliv zábran. Její tělo bylo dokonalou zbraní střídala dvě podobu jednak alabastrové kůže s plnýma prsa s tmavými bradavkami. Druhá její podoba byla jako by byla pokrytá celá červeným tekutým latexem, měla černé rohy a tmavě červené bradavky. Její bradavky v obou podobách ztvrdly při lovu. V obou podobách měla úzký pas a plnější boky, které se vlnily jako had. Horká, nepřirozeně svírající vagina a ústa, která dokázala muže přivést na pokraj šílenství.
Jedné deštivé noci v roce 2042 si vybrala luxusní penthouse v centru Prahy. Mladý, arogantní technologický magnát, který vydělával na zneužívání žen a dětí online. První se objevila u něj nahá pod dlouhým koženým pláštěm. Když otevřel dveře, nechala plášť spadnout na zem.
„Chci tě,“ zašeptala a už ho tlačila ke stěně. Klekla si před něj, rozepnula mu kalhoty a vzala jeho tvrdý penis hluboko do úst. Sála ho hladově, jazykem ho dráždila, hrdlo se jí stahovalo kolem žaludu tak intenzivně, že muž křičel rozkoší. Pak ho odtáhla na obrovskou postel, posadila se na něj obkročmo a on zajel do jejího klína jedním pomalým, hlubokým pohybem. Její vagina byla jako sametový oheň byla horká, mokrá, pulzující, svírající ho tak silně, že cítil, jak mu bere dech. Rajtovala na něm divoce, prsa se jí třásla, nehty mu zarývala do hrudi až do krve. Když vyvrcholil a křičel, naklonila se, políbila ho a současně mu drápy roztrhla hrdlo. Jeho krev jí stékala po těle, mísila se se spermatem a potem. Blažený úsměv na jeho mrtvé tváři byl dokonalý.
„Další,“ zašeptala si pro sebe a olízla si zakrvácené prsty.

Další oblíbenou zábavou byly trojky a orgie v temných pražských klubech. V roce 2051 si vybrala dva bratry brutální gangstery, kteří ovládali část města. V soukromém VIP salonu je nechala, aby si ji brali současně. Jeden ji ohnul přes stůl a pronikl jí do vaginy zepředu, druhý jí vsunul tlustý penis do zadku. První sténala temným, démonickým hlasem, který je nutil být čím dál hrubší. Její tělo se vlnilo mezi nimi, prsa se třásla při každém přirážení, vagina a řitní otvor se stahovaly v rytmu, vysávající z nich energii. Když oba vyvrcholili jeden hluboko v ní, druhý jí plnil ústa hustým, horkým semenem tak z nich vysála všechnu temnotu. Padli mrtví vedle sebe s blaženými úsměvy na tvářích.
První stála nad nimi nahá, pokrytá spermatem, krví a potem, a smála se. Cítila se silnější, živější. „Tohle je svoboda,“ řekla nahlas.

První Liliathar se objevovala nepravidelně, vždy v noci za bouře. Nikdy ne přímo uvnitř budovy jako by mezi nimi existovala neviditelná, starobylá bariéra. Stávala venku v zahradě pod starým, zkrouceným kaštanem.
Jedno takové setkání před pěti lety bylo obzvlášť intenzivní.
Druhá stála v podkroví a dívala se ven. První přišla v otevřeném černém plášti, pod ním úplně nahá. Její tělo zářilo temnou vitalitou prsa se zvedala rychlým dechem, bradavky tvrdé, stehna lesklá od nedávné rozkoše. Na kůži měla ještě zaschlé stopy krve a spermatu z poslední oběti.
„Pojď ven, sestro,“ zavolala První svůdným hlasem. „Už dost téhle slabosti.“
Druhá vyšla do zahrady v tenké noční košili. Déšť jí promočil látku, která se přilepila na tělo. Stály proti sobě. První přistoupila blízko, tak blízko, že se jejich dech smísil. Prsty První přejely po tváři Druhé, pak sklouzly níž po krku, přes hadí tetování, a zastavily se na prsou.
„Cítíš to?“ zašeptala První a přitiskla se k ní celým tělem. Jejich bradavky se dotkly, teplo temnoty proti teplu lítosti. „Tu prázdnotu, kterou jsi mi vzala? Tu nádhernou svobodu zabíjet a milovat se bez výčitek?“
První se k ní tiskla celým tělem. Jejich prsa se dotkla, bradavky se třely o sebe. První ji hluboce a agresivně políbila, jazykem pronikajícím do úst Druhé.
„Cítíš to?“ zašeptala mezi polibky, ruka jí sklouzla pod košili a prsty našly vlhkost mezi nohama Druhé.
Druhá se třásla, ale neucouvla. „Cítím všechno. Každou duši, kterou jsi vzala. Každý orgasmus, který jsi jim dala před smrtí. Každou bolest.“ Slzy se mísily s deštěm. „Ale cítím i lásku. K těm zlomeným lidem. K tobě.“
Na zlomek vteřiny se jejich stíny spojily – obrovský, rohatý, hadí tvar se kroutil v bouři, plný temné energie a bolesti. Obě půlky ucítily starou jednotu. Surovou touhu, moc, ale i tu malou jiskru světla. Pak se roztrhly s bolestivým prasknutím. První vykřikla rozkoší a bolestí zároveň.
„Ještě nejsme připravené na spojení,“ zasmála se První a olízla si rty. „Jednou tě přijdu sežrat, sestro, nebo tě přivedu zpátky k sobě, jako mojí první kněžku.“ Zmizela v dešti, ale její smích ještě dlouho visel ve vzduchu.
Další setkání bylo před dvěma lety. První přišla opět nasycená. Právě opustila byt mladého gangstera, kterého nejprve souložila divoce na jeho posteli. Její horká, pulzující vagina ho svírala jako past, drápy mu zarývala do hrudi, pak mu v okamžiku vyvrcholení roztrhla hrdlo. Blažený úsměv na jeho tváři byl dokonalý.
„Stále pomáháš těm ubožákům?“ posmívala se. „Přitom víš, jak sladké je brát život.“
Druhá jen tiše odpověděla: „A ty víš, jak sladké je ho vracet.“

Dnes je Liliathar Druhá stále peer konzultantkou. Adam, ten mladý muž z dřívějška, se stal terapeutem a pravidelně ji navštěvuje. Pacienti ji uctívají jako světici temnoty.
První dál loví v noci, oddává se nekonečným sexuálním orgiím a vraždám, nasycená temnou rozkoší.
Ale v noci, když bouře bije do oken, sedí Druhá sama v podkroví a šeptá do tmy:
„Jsme stále jedno. Rozdělené, ale jedno. A jednoho dne…“
Venku zní temný, lačný smích První a další blažený úsměv zdobí tvář mrtvého.
V pokoji zní tichý, soucitný pláč.
Oba hlasy zní stejně jeden lačný a krutý, druhý soucitný a plačtivý.
Jsou stále jedno. Rozdělené, ale nerozlučné...