Subina v zajetí neznáma

Pán mi poslal SMS.

„Dnes večer ve 21:00 budeš stát na uvedeném místě.“

Podívala jsem se na adresu.

Znala jsem ji.

Bylo to za obchodním centrem na okraji Mělníka, v části, kde večer téměř nikdo nechodil.

„Přijede modrý Volkswagen Transporter.“

„Nastoupíš.“

„A po dobu úkolu nebudeš mluvit.“

To byla poslední instrukce.

Žádné vysvětlení.

Žádné další podrobnosti.

Jen čas, místo a úkol.

Když jsem se připravovala, cítila jsem známou směs nervozity a zvědavosti.

Pán mi vybral oblečení sám.

Krátkou černou sukni. Černé síťované punčochy s podvazky.

Tmavou přiléhavou bundu do pasu.

Světlý top.

Vysoké kozačky bez podpatku, vhodné na delší stání.

Nebyla jsem oblečená vulgárně.

Přesto bylo na první pohled jasné, že mám přitahovat pozornost.

Nešlo ani tak o jednotlivé kusy oblečení.

Spíš o celkový dojem.

Pán vždycky dokázal vytvořit vzhled, který působil sebevědomě a trochu provokativně, aniž by byl přehnaný.

Kolem krku jsem měla svůj široký tmavě rudý obojek.

Částečně zakrytý vlasy.

Ale ne úplně.

Přesně tak, jak to měl rád.

Krátce před devátou jsem stála za obchodním centrem.

Lampy osvětlovaly prázdný asfalt.

Večer byl teplý.

Vzduch voněl po rozpáleném betonu a nedaleké trávě.

Občas projelo auto.

Jinak bylo ticho.

Stála jsem tam sama.

S rukama v kapsách bundy.

A čekala.

Nevěděla jsem, kdo přijede.

Nevěděla jsem, kam pojedeme.

Nevěděla jsem, proč právě já.

To všechno ve mně vyvolávalo zvláštní napětí.

Ne strach.

Spíš pocit, že stojím na začátku něčeho neznámého.

Pak jsem uviděla světla.

Modrá dodávka.

Přesně podle instrukcí.

Pomalu přijela ke krajnici a zastavila několik metrů ode mě.

Motor zůstal běžet.

Boční dveře se otevřely.

Uvnitř seděli dva muži.

Jeden za volantem.

Druhý vzadu.

Ani jeden nic neřekl.

Jen čekali.

Nadechla jsem se.

A nastoupila.

Dveře se zavřely.

Dodávka se rozjela.

Nejdřív jsme projeli nočním Mělníkem.

Pak se za okny začaly střídat temné siluety stromů a osvětlené vesnice.

Poznávala jsem směr.

Česká Lípa.

Seděla jsem vzadu a mlčky sledovala ubíhající světla.

Řidič mluvil jen občas.

Krátké věty.

Praktické poznámky.

Nic víc.

Atmosféra uvnitř byla zvláštní.

Klidná.

Soustředěná.

Jako by všichni kromě mě přesně věděli, co se bude dít dál.

A právě to mě znervózňovalo nejvíc.

Ne cesta.

Ne cizí lidé.

Ale skutečnost, že jsem netušila, co mě čeká za další zatáčkou.

Silnice se postupně změnila.

Zmizela světla měst.

Zmizely čerpací stanice.

Zmizely i vesnice.

Za okny dodávky zůstaly jen tmavé lesy, které se střídaly s otevřenými loukami.

Občas jsme projeli kolem samoty nebo opuštěné autobusové zastávky, ale jinak byla cesta téměř prázdná.

Seděla jsem vzadu a snažila se odhadnout, jak dlouho jedeme.

Půl hodiny.

Možná hodinu.

Čas se v tichu dodávky zvláštně natahoval.

Pak řidič zpomalil.

Odbočili jsme z hlavní silnice.

Kola zaduněla na užším asfaltu.

Cesta se začala klikatit mezi lesy.

Vysoké smrky vytvářely nad silnicí temný tunel a světla dodávky osvětlovala jen několik desítek metrů před námi.

Napadlo mě, že kdybych tu byla sama, vůbec bych netušila, kde se nacházím.

Po dalších několika minutách les náhle skončil.

Před námi se otevřela široká louka.

A za ní stál statek.

Velký.

Starý.

Několik budov uspořádaných kolem prostorného dvora.

V některých oknech se svítilo.

Na dvoře stálo několik aut.

Dodávka projela otevřenou branou.

Motor utichl.

Nastalo ticho.

Takové to venkovské noční ticho, ve kterém je slyšet každý krok.

Boční dveře se otevřely.

Vystoupila jsem.

Vzduch byl chladnější než v Mělníku.

Voněl dřevem, trávou a vzdáleným kouřem.

Přímo před hlavní budovou stál muž.

Čekal na nás.

Vysoký.

Široká ramena.

Tmavá bunda.

Ruční svítilna v jedné ruce.

Nepůsobil nebezpečně.

Spíš dojmem člověka, který je zvyklý organizovat věci a lidi kolem sebe.

Nejdřív si potřásl rukou s řidičem.

Pak se podíval na mě.

Dlouze.

Pozorně.

Jako by si ověřoval, že jsem skutečně ta osoba, kterou očekával.

Nakonec přikývl.

„Přijela přesně podle plánu.“

Nikdo neodpověděl.

Já stejně podle instrukcí mlčela.

Muž se pousmál.

„Dobře.“

Podíval se směrem ke statku.

„Pojďte za mnou.“

Vyrazil ke dveřím hlavní budovy.

Ostatní ho následovali.

A já s nimi.

Když jsem překročila práh starého domu, uvědomila jsem si, že cesta byla jen začátek.

Skutečný důvod, proč mě sem pán poslal, na mě teprve čekal.

Když vysoký muž na dvoře domluvil s pánem, chvíli si mě mlčky prohlížel.

Pak se obrátil ke dvěma mužům stojícím opodál.

„Odveďte ji do stodoly.“

Nikdo se neptal proč.

Nikdo nic nevysvětloval.

Pán jen nepatrně přikývl.

Vyrazila jsem za nimi přes dvůr.

Štěrk křupal pod botami a někde v dálce štěkal pes.

Stodola stála stranou od ostatních budov. Ve světle venkovních lamp působila větší a starší, než se zdála při příjezdu.

Jeden z mužů otevřel těžká vrata.

Uvnitř bylo šero.

Jen v zadní části svítila jediná lampa.

Vešla jsem dovnitř.

Vzduch voněl starým dřevem, senem a prachem.

Když se vrata za mnou zavřela, okolní svět téměř zmizel.

Zůstalo jen tlumené světlo a vzdálené zvuky statku. Když jsem přizpůsobila zrak. Spatřila jsem tři další dívky nahé přivázané za ruce k trámům nad hlavou s nohami uvázanými k bodům ve stěně. Než jsem stihla cokoli, tak mě muži chytli za ruce.

„Mlč a klid, nic se ti nestane“ řekl jeden a začali mě svlékat. Klepala jsem se zimou, strachem, vzrušením i návalem adrenalinu. Když mě svlékli, přejel mi rukou přes prsa.

„Tahle je taky pěkná“ řekl a přivázali mě stejně jako ostatní dívky.

Nevěděla jsem, co se právě děje v hlavní budově.

A právě ta nejistota byla nejhorší.

Minuty ubíhaly pomalu.

Občas jsem zaslechla kroky venku.

Někdy hlasy.

Pak zase ticho.

Nakonec se vrata znovu otevřela.

Do stodoly vstoupil stejný muž jako předtím.

Tentokrát sám.

Zastavil se několik kroků ode mě.

„Takže ty jsi Nora.“

Jeho hlas byl klidný.

Nezněl nepřátelsky.

Spíš jako člověk, který si skládá obrázek o někom, o kom už hodně slyšel.

Chvíli si mě prohlížel.

Přejel mi rukou po bradě, zvedl hlavu, pohladil mě až k prsům a dál přes bříško k rozkroku.  Lehce mi rozevřel motýlka. Souhlasně pokýval hlavou.

„Ta je taky dobrá, bude se líbit“ řekl „Dobře.“

Otočil se směrem ke dveřím.

„Myslím, že můžeme začít.“

A v tu chvíli jsem pochopila, že cesta na tenhle statek byla jen začátek něčeho mnohem většího.