Óda

Doufám, že se ten příběh bude líbit jak mladším, tak i starším lidem všech pohlaví. Je na třetinu reálný, na třetinu doplněný, na třetinu vymyšlený. Autor není původem z ČR, ale snaží se psát korektně, s vášní, a co nejmíň sprostým jazykem. Inspiraci jsem čerpal z reálného života, oblíbených knížek a svých fantazií.

Enjoy

Venku pořád pršelo. Naposledy země zažila takové povodně před skoro 30 lety. Měli jsme štěstí, že barák byl založen na výšině, jako skoro i celá vesnice. Venku nebylo co dělat, vítr řval a trhal, obloha se stala neprůhledná ještě před pár dní. Naši společnou dovolenou do Řecka zrušilo počasí. Jinak by někdo musel zůstat a hlídat domov před šílenými výstřelky živle. Koukat na zprávy bylo depresující.

Naštěstí můj pohled do okna přerušil hlas manželky.

– Dáš si kávu? Byla bych ráda, kdybys aspoň teď mohl přestat tak hodně přemýšlet a sednul by sis se mnou na kafčo, - řekla s úsměvem.

Velká část mužského života spočívá v přemýšlení. Zajímalo mě, jak ještě víc zabezpečit naše čtyři už dospělé děti. Pořád musíš řešit nějaké problémy. Onemocněl pes, dcera se provdává, dovolená zrušena, mám opravit chodník k domu, kde najít otroka na sekání trávy na zahradě a zadarmo.

– Dejme si.

Seděli jsme za stolem u velkého okna.

Výhled byl na velké řepkové pole. Už dávno nebylo žluté. Mluvili jsme o nepatrných věcech: zdraví, zprávy od dětí, fámy o společných známých..

Ale ten její úsměv. Něco mi připomněl.

Jsme s Adélou společně prošli dlouhou cestu. Měli jsme světlé okamžiky: společné výlety, rozhovory o životě, první polibek, nezapomenutelná dobrodružství, děti. Náš společný život nebyl ovšem pohádkový. Nepochopení, hádky, rozbité talíře, a dokonce i rozchod. Nebyl však mentální, potřebovali jsme čas a zůstat nějakou dobu o samotě se svými myšlenkami. V životě každého páru se stane okamžik, kdy se člověk zamyslí, zda vybral partnera správně, nebo ne. Mimo to, že jsme se učili jeden druhému rozumět jazykově, bylo ještě důležité jeden druhého právě chápat. Obojí jsme nakonec zvládli. Pevnost vztahu je zkoušena ve stresu. V lásce nejde o to, že umíš milovat. Milovat umí každý blbec. Jde o to, že jsi jediný, kdo svou protilehlou polovinu dokáže vytrpět. Oba jsme měli svoje charaktery, ale bylo v tom hodně přitažlivého, když se srážely vhodnými stranami.

Vzpomněl jsem. Ten úsměv. Pod vlivem času se měnilo všechno, jenom ne on.

– Pamatuješ si? - zeptal jsem se a vyčkal jsem na otázku zvědavosti.

– M? - zvedla obočí a mírně naklonila ke mně hlavu, vyvolal jsem potřebnou reakci.

– Jeden z našich výletů do lesa. Bylo to vedle toho starého lomu, za desítky let po zatopení už více připadal jako jezero. Měli jsme zkoušky za sebou, bylo to na začátku leta. A byli jsme tak dva roky spolu.

– To ale máš paměť, když si to pamatuješ až do detailů, - zasmála se, a já spolu s ní. Nevzpomínali jsme si na ten příběh po dlouhé době.

Ano, začalo to ještě dávno, před asi 35 lety.

Byli jsme mladí a měli jsme celý život vepředu.

––––

Kytičky, výlety na hory, kavárny, festy, postel. Léto v kraji, kde jsou hory, jezera a spousta hradů nemůže být špatné. Celou náladu mi ale dělala ona. Dlouhou dobu jsme byli single a ovšem jsme si uměli poradit v tom, jak zahnat nudu o samotě. Ale když jsme jeden druhého našli.. Správně bude říct, že nikdo nikoho nehledal, byli jsme po skoro celé studium kamarádi. Něco se mezi námi postupně měnilo, občas ten člověk, kterého myslíš, že hledáš, není vůbec daleko. Byl pro mě mnohem blíž, než jsem si dlouhou dobu myslel. Ve světě, kde filmy a sociální sítě vnutily člověku nový ideál šťastných vztahů, stalo se pro mnoho lidí nezvedatelné rozhlédnout se a pochopit v první řadě sám sebe.

Vrátím se k Adéle. S ní to byla zábava, i když ta zamilovaná doba už dávno minula, působila na mě tehdy opojně. A nešlo to o nějakou fyzickou krásu a zevnějšek. Na to jsme si po celé studium zvykli. Nejlepší bylo později odhalovat, o čem člověku v životě jde, co chce a kam míří. Ve světě existuje málo lidí, kteří se vám budou opravdu hodit. Tím, že vyberete správného člověka, eliminujete spoustu problémů už na začátku. Ne všem se v tom, bohužel, daří.

Málo kdo se mi v životě líbil. Jen s ní jsem ucítil nějaké hloubkové pochopení, blízkost a rozum. Měl jsem rád dokonce její pevný charakter.

Proto v mých očích vypadala tak kouzelně.

Chuť na její duši samozřejmě vyvolala i chuť na její tělo. Pohlavní život jsme měli pestrý. Zkoušeli jsme hodně věcí. Byla to jen otázka času, kdy přestaneme používat ochranu. Myšlenka o úplně nahém kontaktu nás omamovala, povzbuzovala hlubinné neuronové vazby. Přišel jsem k docela zajímavému závěru, proč to tak je. Zvyšuje to šance na rozmnožení, nehledě na to, že už měsíc používala antikoncepci.

První pokus jsme chtěli dát na přírodě. Tam, kde zapustil svoje kořeny první život. Místo bylo úplně nádherné, vezl jsem nás k jednomu zatopenému lomu. Byl ze všech stran obklopený smíšeným lesem. Okolní stezky byly jen pěší. Do některých oblastí lesa ani nevedly, právě takové nás zajímaly.

Myslím, že není vůbec nutné popisovat, jak úžasná byla atmosféra v lese, dál od civilizace. Ti, co ji už zažili a mají rádi, vědí, o čem mluvím. A ti, co ještě ne, tak doporučuji, ať to sami zkusí. Naší náladě přispíval i úspěšný konec semestru.

Dorazili jsme na místo po čtyřkilometrové procházce. Byli jsme trochu mokří, šli jsme proto do vody, k večeru se víceméně prohřála. Ten pocit, když pomalu potahuje kůži, rozpálenou sluncem...

Naše těla v plavkách nebyla žádná modelová, ale přitahovala si navzájem naše pohledy, doprovázené natěšenými úsměvy. Držel jsem ji v náručí, kecali jsme o všem možném, neměli jsme kam spěchat. Nebylo to však nutné zbytečně protahovat.

Šli jsme tak zpátky do lesa.

Do každého líznutí jsem vkládal částečku své duše. A duši jsem měl bohatou. Jel jsem nejdřív pomalu, jemně, potom rychleji a tvrdě. Nechtěla žádné finty, ale tu frekvenci a intenzitu. Pod ručníkem nemohla vidět, co dělám, ale tak se líp soustředila na pocit. Bylo ten pocit slyšet. Nešetřil jsem pro svou velkou královnu slinu, bavilo ji moje tekuté teplo, obdarovala mě na oplátku svým. Překvapovalo mě, že v tom místě příroda vybavila ženu skoro 8000 nervovými zakončeními. Je to dvakrát víc, než mají muži. Zvenčí to vypadalo jen tak, že kluk jednostranně oblažoval holku a přinášel jí radost.

Není to tak, lízání je přírodní věc u mnoha druhů živočichů. Samec ochutnává samici, zvyká na její přírodní vůní, rozpoznává ji mezi ostatními a připravuje k párování. Nejdůležitější "příprava" však byla v její hlavě. Kdyby si mě nepřála, nebyla by tedy moje hlava mezi jejích nohou. Měl jsem rád její nohy, její tělo.

Mimo naši pevnou mentální vazbu, mě extrémně vzrušovala myšlenka, že já jsem byl pořádně vyšší, docela svalnatý kluk s váhou 70 kg, suchý, opálený, pracoval jsem na sobě. Adéla byla o hlavu nižší, byla docela plnoštíhlá holčina s váhou 80 kg, však na bílém těle neměla žádné nerovnosti, byla pro svou výšku velká, ale krásně hladká. Ve středověku si tak umělci představovali ideál krásy ženského těla. A s jejich názorem souhlasím. Hodného člověka musí být hodně. Z našeho tělesného kontrastu a každého její stenu se můj úd stával jen tvrdší. Neměl jsem ho sice dlouhý, ale spíše pořádně tlustý ve svém středu. Hlavička byla trochu míň široká, když začátek byl poměrně tenký. 5 – 6 – 4. Ten zpestřený tvar se Adéle hodil. A díky délce jsem se do ní mohl ponořit celý a pro její potěšení využívat všechnu svoji délku. Ta myšlenka mě tak nažhavila, že jsem dokonce odmítl její pusinku a šel jsem rovnou na to nejmilejší. Nezlobila se, všemu rozuměla. Chtěla to taky, byla po mně ideálně mokrá a horká.

Její příchuť zůstala na mém jazyku, byla docela specifická, ale pro mě až sladká, je to přece asociace s milovaným člověkem. V okamžiku, když jsem se o tom zamyslel, už bylo moje tělo nahoře. Nevšiml jsem si, jak rychle jsem se na ni položil. Byla to obrovská výhoda, že s mou váhou jsem na ni mohl lehnout celý a potopit se v její měkkém dotyku, kontakt byl obrovský. Byla mnou sevřena, její ruce pohlazovaly moje záda a týl, nohy dychtivě uzamkly můj pas, ale nechaly prostor pro první spojení našich přirození. Dotýkali jsme se tvářemi, pevně jsem držel ruku na jejím temenu. Nechtěl jsem žádnou pomoc, vždyť v divoké přírodě svoje přirození živočichové spojují přírodně. Hlavička mé intimie narážela na její přírodní ochlupení, bylo to úchvatné.

Dole všechno měla úplně zarostlé, je to ještě jeden z našich kontrastů. Já jsem byl ideálně vyholený, a ten pocit, jak mentální, tak i fyzicky, unášel mě do nevědomí, chtěl jsem ji víc a víc. V ten okamžik jsem zažil celou barevnou paletu: její chlupy, vlhký klitoris, horkou kůži.

Všechno změnil jeden náraz.

Bylo ho poznat z její úst.

Začal jsem roztouženě, hlasitě dýchat.

Ten okamžik netrval dlouho.

Pochopil jsem, že odmítávat pusinku byla velká chyba. Nehotový k takové prudké stimulaci, náhle jsem začal vyvrcholovat. Nenašel jsem lepší nápad než ponořit se do mé lásky celý. Naše objetí se stalo jediným celým, uzamkla mě nohami. Bylo to fakt takové, že se mi zatmělo před očima. Sténala. Líbala mi tvář.

Nevím, kolik času uběhlo, než jsem se probral, ale věděl jsem, že to tak své samici nechat nemůžu. Dával jsem ji pusy do krku, povolil jsem náš klubíček a překlopil jsem ji do jiné polohy, chtěla to na pejska od začátku. Je to nejrozšířenější poloha v divoké přírodě. Byl jsem tak povzbuzený a tvrdý, že jsem to mohl zvládnout na celý den. Najít hlavičkou její vchod bylo ještě jednodušší. Je to opravdu podivuhodné, jaký mechanismus vymyslela příroda, aby se jednotliví druzí rozmnožovali. Horké a vlhké stěnky mě svíraly, nechtěla mě pouštět. Je to kouzelný pocit, když to měkké a vlhké uvnitř se najednou stává mocným, pulzuje a drží tě uvnitř. Držet mě však nebylo vůbec nutné, moje chuť rostla samá o sobě tak, že bych se určitě nedokázal uvolnit sám. To bylo napětí. Akorát moje nejcitlivější místo si už po několika nárazech zvyklo k té intenzitě. Chtěl jsem cítit víc. Narážel jsem do jejích zadku a stehen, ne, že rychle, ale s větší a větší silou, používal jsem na to celou svou délku. Líbilo se mi, jak se mění šířka její lůna pod námahou mé nestandardní intimie. Nabývala mého tvaru. Začal jsem zvyšovat frekvenci, a nenechala si mlčet. Naše těla pleskala jedno o druhé, a v intimní zóně krásně šplouchala. Lechtaly ji a bily se o ní moje kuličky. Aďa sténala, vykřikovala, vzdychala, hekala, bylo to hodně nahlas. Trochu jsem se bál, že nás někdo uslyší, na jiném břehu jezera mohli být diváci, odpočívající, rybáři, kdokoliv si mohl poslechnout, jak znějí naše milá úsilí.

Vzduch voněl svátkem, bylo nám dobře..

Trvalo to dlouho, snažil jsem se prodloužit své Adélce radost jako kompenzaci za ten první pokus. Tekla hodně. Byl jsem unesen pocitem nějaké dominance, ochrany, testosteronu. Položil jsem se na její horní část těla, zatlačil jsem, aby si lehla, její kulatý zadek zůstal nahoře. Párem býčích píchnutí jsem se dole dostal na opravdu rajský pocit. Moje nervová zakončení se jiskřila milionem ohňostrojů. Výhodou té polohy je taky to, že neutekla nám z toho ani kapka.

Zachtělo se mi pohladit její záda, měla na nich krásné dlouhé černé vlasy, byly zapletené do copů. Přizvedla se. Hodně chlapů po divokém sexu dostávají pocit odporu, avšak o tom ženám nepovědí. To je tak jen s nemilovaným člověkem. Není to můj případ, já jsem byl v úplně exaltovaném stavu.

Posadili jsme se, Aďa se mi usmívala, já se jí usmíval... Je to porozumění. Byli jsme různého kmenu, původně jsme mluvili různými jazyky. Ale existuje ještě jazyk mezilidský, není závislý na národnosti, ani na kultuře. A je nejvíc fascinující. Proto jsme byli spolu. Překonali jsme všechny předsudky.

Mluvili jsme pár minut o něčem úplně mimo, když jsem spatřil klíště na její ramenu, toho vidět nemohla. Nechtěl jsem ji děsit a odhodil jsem ho rychle pryč.

– Kdo to byl? - trochu se škubla.

– Nikdo důležitý.

Mluvili jsme o škole, práci, výletech, životě. Několikrát jsme se zasmáli.

A všimli jsme si jeden u druhého něco...

– Nevyteklo z tebe žádné semínko, - řekl jsem hravě.

– Mám, pro koho se snažit, - odpověděla s úsměvem. Byl kouzelný..

A přidala.

– Není ti zima?

– Proč? - moje blbá otázka.

– Jsi ještě pořád tvrdý, nefouká ti na něj moc?

Byla to pravda, jenže jsem na to bacha nedával.

– Ještě kolo? - zazněl návrh, který nelze odmítnout, přestože jsem už byl docela červený.

– Pojďme do rákosí, - napadlo mě.

Nějakou dobu přemýšlela, ale urychlil jsem to. Vedl jsem ji za ruku stezkou k jezeru. Jehličky nám příjemně bodaly nohy.

Nehráli jsme si dlouho, nerozhlíželi jsme se. Dali jsme si pár vášnivých polibků, osahali jsme jeden druhého všude, kde to bylo možné. A byli jsme rychle u potřebné nálady. Musím říct, že venkovní vítr nebyl vůbec hnusný. Právě naopak, byl to příjemný chladicí letní vánek. Cítil jsem ho jen na vrcholu své intimie. Ten pocit chladu okamžitě zmizel, jakmile jsem znova byl uvnitř své milované. Přijala mě do sebe jednodušeji než minule. Byla to sada různých barev. Tekutých, hustých, řídkých, měkkých, tvrdých a kluzkých. Nebylo ty barvy vidět očima, odrazily se ve hmatu a myšlence, pocházely z hloubkových vjemů, prvobytných pudů. Bylo těžko říct, čí přesně teplo jsem cítil, její nebo svoje. Všechno se smíchalo v jedno. Byl to žár v porovnání s venkovním vzduchem. Chtěl jsem se v tom žáru rozpustit.

Tentokrát jsem už jel s citem, Adéla mě podle sebe nasměrovala. Neřeknu, že se mi tak líbilo míň než minule. Její uspokojení vedlo i k mému uspokojení. Měl jsem jednoduše radost být vedle ní.

Někdo přišel na opačný břeh.

Byly to nějaké holky. Byly čtyři.

Kdybychom chtěli pokračovat naši zábavu, nemohli jsme tak zůstat, i když bylo vidět jenom mne. Moje partnerka byla víceméně zakrytá.

Ale něco mi do hlavy bouchlo. Nechtěl jsem se schovat, ani zastavit. Jel jsem tak, jako kdyby naši nezvaní hosti neexistovali.

Byla to jedna z mých riskantních lumpáren. Ne všecky mi však projdou. Holky si nás všimly. A jen později jsme s Aďou pochopili: byla tam naše spolužačka Monča, byla tam Anetka. Slyšeli jsme jejich hlasy, smíchy.

Nebyl jsem v tom stavu, aby mě zajímalo, jak se tu vůbec mohly ocitnout a jak trapné to je. Tím spíše, že se nebojím ukazovat.

Ale co bylo patrné.

Ten život.

První zmíněná byla ta, co mě někdy odmítla. Krásná blondýna 90-60-90, jako top holka z instagramu. Je iniciativní, veselá, dokonce divoká. Jenže nebyla stabilní. Vybírala si ty kluky, kteří jí život ničili. Furt a dokola. Je to nějaké trauma. Po dvou letech neúspěšných pokusů být gentlemanem jsem zjistil, že pro náš klid ji radši nechám být.

Druhou jsem už odmítl já. Je hodná holka, ale nenašel jsem s ní tu potřebnou mentální vazbu. Líbil jsem se jí svým zevnějškem, ale za tím nenásledovalo nic hlubšího, nic duševního. Vztah, založený jen na zevnějšku a pouze tělesné blízkosti postupem času ztroskotá. S Adélou to bylo jinak, měla na mě léčivý účinek.

Anetka odešla z pláže. Neslyšel jsem ji nic říct, ani ten smích.

Nicméně, nezastavil jsem oblažovat svou drahou ani na chvíli. Byla to hra. Hra svalů, hra vědomí, hra světla, hra vln. Monča to viděla. Slyšela to. Měl jsem z toho radost. Rozdělila se mnou tu radost i Aďa. V mezerách rákosí mohla vidět, kdo se na nás přišel dívat. Naši s Mončou historii znala... Byli jsme v poloze pejsků, já se naklonil ke své milé, položil jsem se na ní, jen mi na zemi zůstaly nohy. Je to náročná poloha pro obojí, ale mohla mě tak vydržet, měl jsem z toho velkou radost. Série hlubokých nárazů a našich zvučných stenů zrušila jemné večerní ticho. Neřekl bych, že jsem byl horlivější než minule. Šlo to o naše pozvyraznění. Holky to nevydržely, šly jinam. Držel jsem perfektní tempo a hloubku.

Aďa vykřikla. Stříkla. Stříkala hodně. A já pak spolu s ní, nemohl jsem nic dělat, když mě uvnitř tak pevně zmačkla. V tom okamžiku se mi napjaly všechny svaly, čas zastavil, neměl žádný význam. Ležel jsem na její zádech, ruce mocně objímaly její břicho, naše tváře se zase dotýkaly, jsem roztouženě vzdychal. Setmělo se mi v očích. Jediná myšlenka držela pohromadě moje vědomí, než bych ho ztratil. Osvítilo mě:

Je Moje. Patří Mně.

Já jsem Její. Patřím Jí.

Náležíme jeden druhému a nikomu víc.

Na začátku našeho vztahu bylo těžko říct, kdo si koho první všiml. Já ji. Nebo ona mne. V přírodě si první vybírá asi samice, kdyby mě nechtěla – neměl bych s ní žádné šance. Jinak kdybych ji nechtěl já – byli bychom někde jinde, ne za společnou kávou v deštivý den.

Nějakou dobu jsme si jeden druhého moc nevšímali, všechno začalo pomalu, budovali jsme kontakt podvědomě a nevěděli jsme, k čemu to přivede. Dali jsme náhodě šanci. Byla to výhra.

Byl jsem pořád uvnitř, moje tloušťka a hloubka krásně bránily výtoku mého tepla. Je to podivuhodný pocit, líbat se s ženou v takové pravěké expozici. Hladila mou tvář z opačné strany, byla exaltovaná, usmívala se od ucha k uchu. Občas jemně vodila zadkem doprava a doleva, vyvolávala tak poslední cukání, vytahovala ze mě zbývající kapky. Když jsem se po nějaké době pokusil uvolnit, docela mocně mě chytla za kuličky. Poslušně jsem zalezl zpátky. Tentokrát mě už tam hladila. Bál jsem se pohnout.

Nakonec mě uvolnila. Sedli jsme si na dřevěné molo blízko sebe, naše nohy se jemně dotýkaly vody. Byla pěkně vyhřáta v průběhu letního dne. Mlčeli jsme, jen jsem hladil její protilehlé stehno ze strany zad. Najednou jsem spatřil, jak moc mého semínka z ní vyteklo. Ze zvědavosti jsem trochu roztáhnul její nožky.

– Kdybych jen mohla darovat život jim všem, bez potíží, mohli bysme společně oplodnit nějakou planetu.

– Nevymýšlej, budou mezi sebou sourozenci, - odpověděl jsem, i přestože ten nápad probudil ve mě nějaký neobjasnitelný pocit zakázaného přání. Život se všude snaží šířit i v nejtěžších podmínkách. Mužské semeno může zůstávat funkční uvnitř ženského lůna po celý týden.

Přitisknul jsem se k její tělu tak těsně, jak nám to dovolovala naše kůže, dál jsem ji pusu do čela.

– Stačí jen dva.

– Víc.

Ohromený, koukal jsem do jejích šedomodrých očí, plných štěstí a touhy. Taktéž jsem se cítil já, když jsem hladil její bříško. Moje kuličky dostaly obdobnou odpověď, bylo to zase ohromující a závratné. Aďa měla měkká a velká pro svoji výšku stehna, zadek, prsa. A byla ochotná používat to, co jí darovala příroda.

– Víš, že neotěhotním, - jako kdyby četla moje myšlenky, dívala se na mě s vychytralým úsměvem.

– Tak se budu snažit líp.

Jemné dotyky jazyků a rtů ve stínu jen upevnily naše vzajemné pocity. Živočišné, však nebláznivé. Líbila se jí moje slova.

– Jdeme do vody? - zeptala se a mezitím rozpletla vlasy.

A pravda, obličej měla celý zpocený, byli jsme docela červení.

Hráli jsme ve vodě jako malá děti. Vlasy jsme měli úplně mokré. Byl to šťastný a bezstarostný pocit.

Ten den jsme násobně překonali náš společný rekord. Chtěl jsem ji plnit sebou, zas a znova. Pomohla mi v mých touhách, udělali jsme to až 7-krát...

Příští den v práci mi po mobilu řekla, že jí něco ze včerejška mezi nohou neočekávaně vyteklo. Řekla to s notkou vtipu, byla v dobré náladě, přestože málo spala.. Zajel jsem za ní po práci, jednou rukou jsem řídil, druhou jsem držel ji za ruku.

Nic nemohlo zabránit naší společné snaze o lásku, o její žádoucí výsledky, o víru v lepší budoucnost.

Byli jsme mladí, měli jsme celý život vepředu.