Holky z Pumpy

Když v rádiu hráli Kytky z pumpy, vždycky jsem si vzpomněl na jiné holky od benzínek. Vlastně z benzínek. Patřily k nim stejně jako kafe z automatu, smažený sýr v plastové krabičce a řidiči, kteří si u pisoáru hlasitě stěžovali na manželky.

Jezdil jsem tehdy trasu z Ostravy přes Katovice skoro každý týden. V Česku byly nenápadnější. Seděly uvnitř, pily kávu a čekaly, až se na ně někdo podívá o vteřinu déle. V Polsku stávaly rovnou u výjezdu z parkoviště. Krátká bunda, kabelka přes rameno, cigareta. Nemusely nic říkat.

Poprvé jsem zastavil Češce někde za Olomoucí. Mohlo jí být kolem třiceti, i když v oranžovém světle lamp vypadala starší.

„Svezeš mě?“ zeptala se.

Řekl jsem, že jo.

Nastoupila, položila kabelku mezi nohy a hned se zeptala, jestli chci jen odvoz, nebo něco navíc. Dělal jsem překvapeného, ale oba jsme věděli, proč jsem zabrzdil.

Dohodli jsme se na tisícovce.

Vlezli jsme dozadu do kabiny. Měl jsem uklizeno, protože jsem se před cestou styděl i sám před sebou. Ona se nestyděla za nic. Sundala si kalhoty, ale tričko si nechala. Podala mi kondom a řekla:

„Bez toho ani omylem.“

Bylo to moje první placené číslo a také jedno z nejhorších. Nemohl jsem se pořádně vzrušit. Pořád jsem vnímal motor, který běžel vedle nás, vysílačku a vlastní dech. Ona ležela na úzké posteli, sledovala strop a občas řekla, ať se trochu posunu.

Když bylo po všem, hodil jsem kondom do sáčku od rohlíků.

„Čekal jsi něco lepšího?“ zeptala se.

„Nevím, co jsem čekal.“

„To říkají všichni.“

Oblékla se, vzala peníze a já ji odvezl k dalšímu parkovišti. Ještě než vystoupila, požádala mě o cigaretu. Nekouřil jsem, ale vozil jsem krabičku pro kolegy. Jednu jsem jí dal.

„Tak příště,“ řekla.

Příště už to nebyla ona.

Postupně jsem se naučil rozpoznávat pravidla. Češky většinou chtěly peníze předem. Polky byly přímější. Ukrajinky mluvily málo a často se dívaly na telefon. Některé pracovaly samy. U jiných po parkovišti pomalu projíždělo auto s mužem za volantem.

Jedné Polce jsem zastavoval pravidelně. Jmenovala se Magda, nebo mi to alespoň tvrdila. Byla hubená, krátké černé vlasy a smích, který se k tomu místu vůbec nehodil.

Poprvé jsme spolu spali. Podruhé taky. Potřetí jen seděla vedle mě a jedla polévku z kelímku.

„Dneska nechceš?“ zeptal jsem se.

„Dneska krvácím.“

„Aha.“

„Můžu mít taky někdy jen odvoz, ne?“

Vzal jsem ji asi čtyřicet kilometrů. Cestou mi vyprávěla o dceři, která žila u její matky. Prý si myslela, že Magda pracuje v hotelu.

„A ty máš ženu?“ zeptala se.

„Měl jsem.“

„Kvůli tomuhle?“

„Ne. Tohle přišlo až potom.“

„Všechno přijde až potom,“ řekla a usnula.

Jednou mi volal kolega, že něco chytil. Pálilo ho při močení a bál se jít k doktorovi, protože měl doma manželku. Smál jsem se mu. Za dva týdny mě začalo svědit v rozkroku.

Najednou jsem si pamatoval každou ženu, každý kondom, každou chvíli, kdy jsem se prsty dotkl jejího těla a potom svého. Seděl jsem v čekárně na kožním a díval se na plakáty s fotografiemi nemocných genitálií.

Výsledky byly negativní. Jen podráždění, řekl doktor.

Přestal jsem zastavovat asi na měsíc.

Pak jsem jednu noc u Bohumína uviděl dívku s batohem a zvednutým palcem. Měla džíny, velkou mikinu a promočené vlasy. Zastavil jsem.

Když nastoupila, řekla, že jí ujel poslední vlak.

„Kolik?“ zeptal jsem se automaticky.

Podívala se na mě.

„Co kolik?“

A tehdy mi došlo, že není jedna z nich.

Celou cestu jsem se styděl. Ona si toho nevšimla. Vyprávěla mi o škole, o příteli v Katovicích a o tom, že jí matka zakázala stopovat kamiony.

Když vystupovala, poděkovala mi a zabouchla dveře. Díval jsem se za ní, dokud nezmizela ve světle nádraží.

V rádiu zase hráli tu písničku o kytkách a lásce.

Já si ale vzpomněl na Magdu, jak jedla polévku, krvácela a na chvíli nechtěla nic prodávat.